XI. Mé objevování Ameriky aneb usmívej se, jsi v Hollywoodu i kdyby ti šlo o život

17.02.2015 11:50

Vjely jsme do Los Angeles, město andělů a různá další pojmenování mě napadala, když jsem poprvé uviděla tu ceduli. S mou kamarádkou z vysoké Míšou, jsme byly domluvené, že večer přespíme u ní v Santa Claritě, což je kousek za Los Angeles, takže teď jsme si tu jen mohli užít hezký den a večer jsme si říkaly, že ubytko máme. Později však bylo všechno jinak, ale kdo to mohl jen tušit.

 

V Hollywoodu se nám podařilo zaparkovat těsně od slavné ulice s hvězdami. Bylo to placené parkoviště a nebylo ani moc drahé. Měly jsme trochu strach, protože jsme projížděly místy, kde by člověk v noci opravdu chodit nechtěl. Obávaly jsme se při výstupu z auta, když si nás prohlížela partička divných existencí, že si vytipovávají auto a jelikož náš kufr obsahoval veškeré cennosti a naše dosavadní jmění na cestách, bylo to nepříjemné. Uklidňovaly jsme se myšlenkou, že je to placené parkoviště, že se nic stát nemůže, jenže když zaměstnanec parkoviště přešel ke skupince a začal s nimi vtipkovat, naše uklidnění bylo rázem pryč. Nicméně peníze jsme si vzaly a nechaly naše auto osudu. Tak tady je ten Hollywood, napadlo mě, při pohledu na první hvězdu na chodníku. Trénink jsem už měla v Palm Springs, protože tam je chodník podobný, ale samozřejmě s tímhle se to nedá srovnat.

 

Všude kolem bylo spousty lidí a spousty lidí, co se snažili nalákat na skvělou turistickou atrakci a poznávací cestu do filmových studií a spousty dalšího. Byli dosti otravní, protože byli na chodníku každých pět metrů. Odmítat je nebyla žádná zábava a kazilo to dojem z okolí. S Jarunkou jsme procházely s hlavou skloněnou k zemi a četly jména na hvězdách a najednou jsem uslyšela češtinu! Ach to bylo krásné. Manželský starší pár nás míjeli. Neudržela jsem se, protože jsem měla potřebu sdělit jim, že i já z tak malé zemičky jsem dojela sem, takže jsem na ně zvolala, že zdravím krajany. Řeknu vám, že mé nadšení v hlase bylo tak veliké, že mě to samotnou zarazilo, ale jak jsem tak koukala na český pár, je to zarazilo mnohem víc. Čekala jsem nějakou nadšenou reakci, případné prohození pár frází, ale místo toho se mi dostalo jen pousmání nějaké pobrouknutí a pokračování v korzování. Trochu mě to zvlažilo, protože já měla opravdu ze setkání radost, ale pro ně je asi na denním pořádku být v Hollywoodu, naopak si nejspíš pomysleli, panebože snad tady z toho nebude druhé Chorvatsko a my budeme potkávat Čechy na každém rohu. Jinak si výraz paní opravdu nedokážu vysvětlit. Musím říct, že Češi v Grand Canyonu, co jsme potkali, byli mnohem vstřícnější ze setkání, ale nenechala jsem si zkazit den.

Jak jsme tak procházely ulicí hvězd stalo se nám něco nepříjemného, když nebudu počítat nepodařené setkání s Čechy, všimly jsme si s Jarunkou, že nás sleduje nějaký chlap. Jasně pomyslíte si, že jsme schizofrenní, ale pokud na vás upřeně zírá, je nepěkného vzhledu a jde za vámi, nenapadne vás nic jiného. Pomyslela jsem si, páni já jsem v Hollywoodu a děje se mi tady takové drámo, nevadí jako ve filmu, zajdu do obchodu a ten člověk bude muset projít dál. Nenápadně jsem Jarunce řekla co mám v úmyslu. Až poté jsem si uvědomila, proč to dělám nenápadně, když mi on stejně nerozumí. J Každopádně jsme zapadly do obchodu se suvenýry, prohlížely si různé věci, opravdu nás tam něco moc zaujalo, takže jsme na chvíli na pána zapomněly. Po 10 minutách jsme vycházely ven a ten chlap stál u vchodu! Kdyby se aspoň snažil být nenápadný, jenže jak jsme kolem něj prošly, že pokračujeme dál, on bez ostychu vystartoval za námi. To už jsme se s Jarunkou rozeběhly a běžely davem tak, abychom se mu ztratily z očí a sláva bohu, snad se podařilo. Zalezly jsme do Hard Rock Cafe, protože Jarunka řekla, že si na to musíme dát nějaký míchaný nápoj. A byl to dobrý nápad. Po koktejlu jsme opět vyšly na světlo a náš pronásledovatel nikde. Byly jsme ještě trochu nervózní z cesty k autu, protože to už nebyla tak rušná ulice, ale jak jsme dosedly, zamkly se, oddechly jsme si. Tak tohle byl Hollywood? Po pravdě nebyla jsem z něho nijak odvařená, čekala jsem víc a můj dojem to nezanechalo žádný. Jsem ráda, že jsem tam byla, že si ho můžu odškrtnout, ale není to místo, které musím znovu navštívit. Ano nebyla jsem ve filmových studiích, ale nevidím v tom zásadní problém. Tohle místo si můžu odškrtnout.

 

Vyrazily jsme ještě do Beverly Hills, protože by byl hřích nepodívat se do téhle čtvrti a řeknu vám, je to velký a obrovský luxus. Myslím, že tam i trávníky češou hřebenem, protože si nedokážu vysvětlit tu celkovou upravenost. Nějaká paní tam venčila psa a myslím si, že kdyby pes zrovna tam vykonával potřebu na trávník, to hovínko by se jistě proměnilo na zlaté, protože zkrátka tady to nemůže být jinak. Když jsme si projely vilovou čtvrť našly jsme si místo na parkovací hodiny a řekly si, že si někde dáme jídlo a kávu. A co víc, bylo potřeba se podívat na Rodeo Drive. Už jen proto, že kdo se podíval na film s Julií Roberts, Pretty Woman, jistě si pamatuje scénu, kdy Julie nevěděla kam si jít koupit šaty a kamarádka jí poradila: „Kde nakoupit v Beverly Hills? Rodeo Drive puso!“ A to bylo také to co se mi vybavilo hned, jak jsem viděla tu ceduli. Útulná ulička plná luxusu a kolem navazující ulice to samé. Projíždějící auta, vyfiknuté dámičky a hlavně skupinky Asiatů, kteří jsou ověšeny nákupními taškami z tamních butiků. Herdek, kde na to berou?!

Po hodinovém korzování jsme se usadily v jedné kavárně, daly si něco na zub a kávu a přemýšlely co dál. Spolužačka z vysoké my zatím neodepisovala, takže jsme ještě měly spousty času. Nakonec nás napadlo, že se podíváme na pláž do Santa Monica a poté dál po pobřeží směr k Santa Clarita. Na té pláži jsem si poprvé šáhla na Tichý oceán. Slušně jsem ho pozdravila a ochutnala, zda je také slaný jako moře, která jsem doposud viděla. Vypadá to směšně, ale byl to pro mě zvláštní rituál. Smočila jsem tam nohy po kotníky rozhlížela se, jak to tady v sezoně musí být narvané. Plážové věže vypadaly jak ze seriálu Pobřežní hlídka. Další věc, kterou nevidím jen ve filmech, ale teď už na živo. A byl to krásný pocit, protože takovéhle maličkosti vám dávají pocit, že opravdu žijete…