VIII. Mé objevování Ameriky aneb ve spáru Kaňónůůů

28.02.2014 10:26

Naše první probuzení se sestřenkou v Grand Canon Village v penzionu Red Feather. Majitelem byl podle černobílé fotografie u recepce nějaký původní obyvatel. Sestřenka mi vysvětlila, že tito původní obyvatelé, tedy indiáni, nemusí platit daně, jako odškodné za prohřešky, kterých se na nich Američané dopustili. Také proto se stává, že většinou majiteli casina jsou právě oni, ne proto, že by na to měli, ale že jim někdo zaplatil, napsal to na ně a teď za to pobírají nějakou tu rentu. Vskutku zajímavý systém…

 

Vyšly jsme ven z penzionu a šly se podívat po nějaké snídani. Narazily jsme na obchůdek se suvenýry, kde bylo napsáno, že je to rodinný podnik. Vešli jste dovnitř a všude kolem viselo spousta registračních značek z aut z různých koutů světa. Některé byly rozstříhané a z písmen poskládaná slova a známé americké slogany. Daly jsme si domácí sendviče, které nám připravovala moc příjemná paní. Její první otázka byla, jak se máme a jestli jsme z Francie. Tohle se nám stávalo dost často. Nevím proč zrovna Francie, ale když jsme řekly, že ne, jejich další volba byla Rusko. Sestřenka mi říkala, že to musím pochopit, že to jsou lidé co sem jezdí nejvíce a pokud slyší rozdílný přízvuk, nenapadne je nic jiného, než takhle vzdálené země. Musím ale přiznat, že jsem kolikrát byla pyšná, že jak jsem zmínila slovo Praha, byli i tací, co mi řekli, že tam byli, že je to krásné město. A další slovo bylo česky ,,Pivo“ nebo dokonce Jágr. No proč ne. Pak tu byla ještě jedna varianta, že především starší lidé řekli, jo vy myslíte Československo. Odkývala jsem to. Neměla jsem chuť vysvětlovat jim historické události a navíc jsem byla ráda, že mají vůbec ponětí o naší malé zemičce. Můj sendvič se skládal ze slaniny, vajíčka, másla a kečupu. Nic těžšího na žaludek jsem nezažila. Totálně jsem se zabetonovala. Je tedy pravda, že potom jsem velkou dobu neměla hlad, ale zapomněla jsem, že to co přijmu, musí také ven a to už nebyla taková symfonie, jako na začátku, ale tím nebudu nikoho zatěžovat.

Můžu říct jen jedno, že americký styl jídel dal mému tělu hodně co proto a ještě teď se z toho vzpamatovávám. Ano, je pravda, že jsem to nemusela jíst, ale kdo by odolal? Po každém hamburgeru jsem si říkala, že to už znova nedám, ale pak jsem přišla do restaurace a lidi věřte nebo ne, byla jsem jak pes z I.P. Pavlova pokusu. Nejen, že jsem cítila vůni smaženého masa a zakručelo mi v břiše, ale začaly se mi tvořit sliny a já se nemohla dočkat, té housky, masa, hranolek a co je horší, té chladivé coly či piva. Takže takhle to vypadalo celé tři týdny na cestách, protože popravdě řečeno, neznám jinou typickou americkou kuchyni, znám jen burgery, fastfoody, mexické jídlo a někdy to bylo proložené čínskou kuchyní. Saláty nebo ovoce? To jsem viděla jen na plakátech či jako potisk na tričkách. Ale ruku na srdce, rozhodně jsem si po tom nestýskala.

 

Po pořádné snídani jsme vzaly auto a jely jsme znovu ke kaňonu, tentokrát ale z jiné strany, dle záchytných bodů na mapě, kterou jsme dostaly v tamním infocentru. Původně jsme měly v úmyslu najít tu skleněnou lávku, kde se dostanete přímo do vzduchoprázdna kaňonu, ale potom, co jsme zjistily, že je to v indiánské rezervaci, ostatně jako celé okolí a indiáni tam vybírají vstupné, velice drahé a nemůže se tam fotit, pouze jejich foťáky, opět za příplatek a ne malý, rozhodly jsme se jet svou cestou. Objely jsme jeho velkou část a dostaly se i mimo území parku. Před námi se rozprostřely dlouhé silnice, kde nic tu nic a jen v dáli bylo vidět pár karavanů. Samota na vás dýchla jen při pohledu na tyto příbytky zcela odříznuté od civilizace a kolem jen pobíhající psi. Sem tam byl u silnice vylidněný stánek s nabídkou domácích indiánských šperků, ale bylo jasné, že jen málokdo sem zavítá. Pohled na karavany uprostřed ničeho byl depresivní. Snažila jsem se představit, co asi celý den dělají? Každý den stejný, jako přes kopírák a myslím si, že bych se zbláznila. Cestou jsme potkaly přistavěné auto, kde nějaký mladík prodával Jerky sušené maso. Koupily jsme si několik balení. Já, odvážlivec, dokonce jedno chilli. No, co vám k tomu mám napsat? Chuť naprosto skvělá, ale… A víc k tomu nebudu dodávat, mělo to fakt říz. Jely jsme se nakonec podívat do Walnut Canyon National Monument, zase další kaňón. Cestou nás vzal strašný déšť.

Když jsme dojely na místo, lidé odcházeli a my přicházely. Nenapadlo nás nic lepšího, neměly jsme totiž deštník, přehodit přes sebe velké osušky, které jsme mimochodem „omylem“ přibalily s sebou v hotelu Winn v Las Vegas. Někdo si řekne a jéje čecháček krade co může, ale v našem případě to byla nutnost na cesty a teď jsme to krásně využily. Nedělá se to, uznávám, ale když je nouze nejvyšší. Takže v dešti a zahalené do ručníků, upozorňuji žluté kanárkové barvy, jsme šly kouknout na ten kaňon. Kolemjdoucí na nás pobaveně zíraly a my se jen modlily abychom to neodnesly chřipkou. Tenhle kaňon měl také své kouzlo a svůj příběh a rozhodně nelituji téhle zajížďky. Pak dokonce přestalo pršet a my se mohli pořádně věnovat prohlídce. Zajímavé bylo, že kdysi tu lidé žili ve skalních otvorech a vůbec se nikam nepřemisťovali. Maximálně dolů ze skály pro vodu, ale i tak to byla cesta tak náročná, že vymýšleli zásobárny dešťové vody. Zajímavý styl života a vy si najednou uvědomíte, že žít se dá kdekoli a jakkoli, to jen my jsme zhýčkaní tím, jak máme vše při ruce.

Po téhle prohlídce jsme se vydaly směr náš penzion, bylo potřeba se převléknout a vydat se, k mé radosti, opět do nějaké restaurace na pořádné jídlo. Opět se mi začaly tvořit sliny jen z té představy masa či hamburgeru, hranolek a chladivé coly. Jak tenhle výlet odnese má figura jsem se neodvažovala odhadovat a popravdě bylo mi to sakra jedno. Dala bych ruku do ohně za to, že při pomyšlení na takovou večeři jsem cítila vůni masa. Mozek si se mnou hrál a já věděla, že jsem otrokem amerických chutí. Čert to vem, dnes si dám do nosu, ostatně jako každý jiný den. Po večeři jsme se domluvily, že půjdeme na drink a co se tam odehrálo? Tomu by nevěřily ani autoři Sci-Fi, aspoň mě to tenkrát tak připadalo neuvěřitelné, ale to až příště…