VI. Mé objevování Ameriky, aneb řekni mi kolik vlastníš kreditek a já ti povím jak cool jsi…

12.11.2013 11:46

Náš pobyt v Las Vegas skončil. Poslední úkol ve městě hazardu? Půjčit si auto, které nás odveze až domů do Seattlu. A tady začal příběh sám o sobě. Řekněme, že taková třešnička na dortu. Byl totiž hazard spoléhat na on-line půjčení auta. Poprvé jsem vyzkoušela Ameriku jako povrchní a konzumní společnost, která se měří podle kreditních karet a výši kreditu podle toho, jak moc jsi zadlužený a jak jsi schopný splácet.

Půjčovna na auta Fox, věřte mi, že už nikdy do této půjčovny nepůjdu. S Jarunkou jsme si týden před naším výletem našly super akční nabídku. Půjčení auta na 13 dní za 500 dolarů a plus nějaká pojištění atd. Vytiskly jsme si voucher a nyní jsme stály ve frontě právě s tímto papírem. O pár desítek minut později jsme měly zjistit, že s tímto ,,tiskopisem“ si můžeme leda vytřít… no co asi… zrak samozřejmě.

Postupovaly jsme ve frontě pomaličku, ale když jsme se konečně dostaly na řadu, tak to začalo. Takže paní u přepážky nejdřív koukala divně na náš voucher a pak otázky, kdy jsme si to rezervovaly a přes jaký server. Je jasné, že ta cena se jí zdála abnormálně nízká. Bylo nám řečeno, že auto, které jsme si vybraly tady bohužel nemají, ale nabídnou nám za tu cenu jiné, lepší. V pořádku, s tím jsme neměly problém. Při oznámení, že auto nechceme vrátit zpět v LV ale až v Seattlu, zvedla oči, sjela nás pohledem a pak řekla, že je potřeba platba předem a plus deposit z kreditky. Ok nemáme s tím problém, kopírovala si naše doklady a pak jí sestřenka dala svou American express. Denied. Opět, zkouška znovu a zase, denied – karta zamítnuta. Zkusila druhou, to samé. Bylo to z toho důvodu, že deposit si již držel hotel ve kterém jsme bydlely a tím pádem, než ho uvolní, měla sestřenka překročen limit. Podotýkám, že tím papírováním jsme u přepážky stály již půl hodiny. Teď jsem přišla na řadu já a ptala jsem se, zda to mohu zaplatit svou kartou. Já bláhová se svou platební kartou nikoli kreditní jsem spadla z jahody na znak…No, stejně jsme se o to alespoň pokusily, zda nějakým zázrakem nemám kreditní. A víte co? Světe div se, nemám. Takže po dalších minutách, zoufalství jsme se rozhodly, že to zaplatíme hotově, zda je to možné. Ano samozřejmě, ale musíte mi tu složit deposit 280 dolarů. A co čert nechtěl, zjistily jsme, že u sebe tolik nemáme, že musíme do bankomatu. Chybělo nám asi 10 dolarů. Kde je nejbližší bankomat? Několik kilometrů odtud, je potřeba si vzít taxi. Fajn, zavolaly jsme taxi a jely pro peníze.

 

Tady jsem poprvé pochopila kouzlo bankomatu na způsob drive-in. Takže jsem nevylezla z auta, jen stáhla okénko a vybrala peníze. Bohužel v tom rozčílení z americké nadutosti a posedlosti kreditními kartami jsem se tomu namohla pořádně obdivovat. S penězi jsme se vracely zpět do půjčovny. Jarunka to chtěla vzdát, protože jsme ještě měly letenku zpět do Seattlu na večer, ale já řekla, že teď už rozhodně neustoupíme, ať se třeba po… Předběhly jsme frontu a začal celý kolotoč znovu. Jenže najednou s Jarunkou se už vůbec nehodlali bavit. Takže následovaly zase otázky můžeme zaplatit hotově? Ano můžete, ale to auto už nebude napsáno na vás (mou sestřenku). Nechápaly jsme. Takže nám chcete říct, že já vám teď tady nemůžu zaplatit to auto hotově? Aby to zůstalo na mé jméno? Stejně jako pojištění auta? Ne bohužel ne, tentokrát to musíme udělat přes ní (míněno mě, podle ukazováčku paní za pultem). Musí být uvedena jako řidič auta a vy jako spolujezdec, ale bohužel to vaše pojištění již neplatí a musíte si udělat nové a ještě s příplatkem za spoluřidiče, pokud to auto budete řídit také. Jarunka začala rudnout v obličeji. Takže já jako spolujezdec si tady připlatím, že můžu také řídit, ale i přesto to pojištění sjednané na mé jméno neplatí? Jarunce v tuhle chvíli nabíhala na čele žíla. To není dobrý, to vůbec není dobrý, pomyslela jsem si. Už jsem se nestihla orientovat v diskuzi, protože Jarunka v té rozčilenosti zrychlila tempo mluvy. Hodila tam nějaký slang a já byla ztracená. Bylo to jak v amerických klipech s černoškami co se válejí po rychlých autech a cosi repují. No takže výsledek celého toho kolotoče bylo, že se všechny papíry musely udělat znovu, na mé jméno a s tím, že deposit, který platíme za auto bude na mou adresu poslán měsíc po vrácení auta v podobě šeku.

Dala jsem svůj řidičský průkaz, svůj pas a najednou se pani opět zarazila a ptá se, zda chceme tedy opravdu vrátit vůz v Seattlu? Zoufale jsme s Jarunkou kývaly, že ano a ona že se musí jít poradit se svým bossem. Asi měla pocit, že já z té Evropy, pro ně zřejmě ruské národnosti, (protože když slyší jinou řeč než španělštinu, možná francouzštinu, tak je to pro ně automaticky Rus) se pokusím to auto převézt a vlastně odcizit. Takže odešla, viděla jsem jen, jak se hýbe roleta v kanceláři, jistě proto, jak si mě pan šéf prohlížel. Snažila jsem se tedy vyloudit příjemný úsměv ve smyslu: Koukni na mě, copak by někdo jako já mohl udělat takovou špatnost a ukrást auto? Nevím, zda to pomohlo nebo ne, ale paní se vrátila se souhlasem velkého šéfa a konečně jsme dostaly propouštěcí papíry a to doslova. Po dvou a půl hodinách zařizování od našeho prvního vstupu do půjčovny jsme už byly žíznivé a znechucené americkým systémem, ale ještě jsme se držely, než nasedneme do auta. Jarunka mlčela, cítila se dotčená, protože jakmile se na její kreditce objevilo denied, nikdo se s ní více nechtěl bavit i přes nabízenou hotovost. Dostaly jsme Nisan Altima. Krásné auto, neuvěřitelně komfortní, takže nám to trochu spravilo náladu. Vyjížděly jsme z parkoviště tak rychle, jen aby si to ještě někdo nerozmyslel… Naše cesta mohla začít, ale Jarunka tohle polykala ještě hodně dlouho… Zárodky její české hrdosti teď trpěly jak pes. Krev není voda a ona nikdy nebude úplná Američanka, i když tu žije už déle, jak v Česku…Nikdy se nesmíří s principem života na kreditní kartu…

A mimochodem, deposit mi po urgencích přišel až po 3 měsících od vrácení auta.