V. Mé objevování Ameriky, aneb viva Las Vegas podruhé.

26.09.2013 12:20

Jsem v Las Vegas. Řekla jsem si potom, co jsem otevřela oči. Když kouknete ven z proskleného okna, je to naprosto jiný pohled. Město nevypadá nijak zvláštně. Chybí mu noční atmosféra. A i když ten pohled byl trochu ochuzený, ani trochu mi to neubralo na mém nadšení. Další noc jsme měly strávit v hotelu Winn, takže jsem se s Eiffelovou věží v hale rozloučila a šly jsme na taxika. Hotelový lokaj nám jednoho přivolal, respektive mávl na auto co již stálo opodál. Vylezla afroameričanka, dala nám náš jediný kufr do auta a vyjely jsme. Abych se vrátila k tomu kufru. Jak jsem již zmínila, měly jsme jeden dohromady, ale postupem času a častým vybalováním a zabalováním jsem nabyla podezření, že v tom horkém vzduchu se prostor v kufru smrskával. Je tedy pravda, že jsme si už tolik hlavu se skládáním věcí nelámaly, kdo by si taky lámal ve Vegas, ale každopádně bylo to krajně podezřelé. Dokonce jsem sestřenku začala podezírat, zda si tam něco nepřidává. Protože když na začátku vám stačí kufr jen trošičku přimáčknout a zavřít a nyní na tom rajtujete dvě a horko těžko ho dovíráte, řeknete si, něco je špatně. Ale zpátky k jízdě. Chvíli jsem byla v Paříži, pak jsme projížděly kolem Benátek. Mají úžasně tématicky vyřešené jednotlivé hotely. Dojely jsme na místo a tentokrát já jsem chtěla taxi zaplatit, ale řeknu vám, není to nic jednoduchého. V rychlosti si spočítat kolik dát tip. Ohromně si na tom zakládají. Nechtějí dát málo, aby nevypadali hloupě a navíc pro příště by se jim to nemuselo vyplatit, kdyby si je taxikář nebo obsluha v restauraci pamatovala. Je to taková „vyšší dívčí“, protože dokonce v podniku si skupinka lidí bere do ruky mobil a na kalkulačce si rozpočítává, kolik by měli dát za celkovou útratu a navíc to ještě rozpočítávat na jednotlivce. Není to jak u nás, kdy ,,smrkneme“ deset korun a říkáme si, jestli to není moc… Tady to je třeba deset dolarů a ani nemrknete. Ptala jsem se sestřenky proč tolik? Prý je to důležitá součást jejich příjmů a navíc. Pro čecháčka, jako jsem já, je velmi těžké uvěřit, že by si tu číšníci nepřišli na výsostné peníze.

 

Hotel Winn, luxus a krása. Měly jsme se tu sejít s dvěma kamarádkami od Jarušky. Jedna z nich měla nějakou členskou kartu, takže jsme hotel dostaly za výhodnou cenu. Řeknu vám, když se tak rozhlížím kolem v hale hotelu, mám ráda kamarádky s členstvím… Pokoj krásný, což mě vůbec nepřekvapovalo. Jediné na co nás Jacklyn (to je ta má oblíbená Jarčina kamarádka s členstvím) upozorňovala, ať nezvedáme věci z baru nebo lednice. Zeptala jsem se sestřenky proč. Samozřejmě česky aby holky nerozuměly mé hloupé otázce. A světe div se! Je tam čidlo, které po 10 vteřinách odečte hodnotu dané věci z účtu. Takže i když to tam pak vrátíte na dané místo, smůla, už se vám to odečetlo z karty. Tomu říkám systém. Ale po zbytek pobytu jsem se tomu místu vyhýbala obloukem, abych do toho třeba jen nedrkla. Rozhodly jsme se jít na snídani, v nabídce nebylo nic jiného než vajíčka na sto způsobů, lívance, corn flakes atd… Opravdu lehce stravitelná jídla. Myslím, že během mého pobytu by můj lékař měl z mého cholesterolu infarkt. Vajíčka, slaninka, čím mastnější tím lepší. Základ musí být. Pár lístků salátu aby se neřeklo a šlo se k bazénu. Hotelový bazén s barem uprostřed. Míchané drinky, teplá voda. Prostě těžká Amerika. Hra na varhánky na prstech a rychle ven se tu vůbec nedala hrát. Jelikož jste v bazénu byly po celou dobu, v našem případě asi 3 hodiny, protože venku bylo obrovské horko a dusno. Podívala jsem se na své ruce a říkala si, jestli se tohle ještě někdy hodí do normálu, tak ve stáří se mi to jistě zúčtuje. Bělavá vrásčitá kůže vypadala dosti děsivě, ale já svými varhánky uchopila sklenici s míchaným nápojem a dál si užívala. Seděla jsem v bazénu, usrkávala drink a rozhlížela se, kolem jsem slyšela americký slang, hudbu a nevím,zda to bylo alkoholem nebo vedrem. V duchu jsem si přemítala, zda se mi to jen nezdá, jestli se mi opravdu splnil můj sen podívat se sem. Můj domov mi byl tak vzdálený a já tu prožívala něco nového. Hrát si na to, že všechno znám a nic mě nerozhodí? Proč? Ano spousta věcí jsem znala, z televize nebo vyprávění, ale já se chtěla udivovat, protože jsem to prožívala a pochopila jsem, že na tenhle výlet nikdy nemůžu zapomenout.

 

Po bazénu jsme se šly posadit k „bedničkám“.. Všude to cinkalo, hrálo barvičky, kartičky, čísílka a zdálo se, že je to jen nevinná hra, ale musím si přiznat, že na těch pár dní se ze mě stal těžký gambler. Vždy jsem si dala limit, kolik tam maximálně hodím, jenže, pak jsem si řekla no co, žiji jen jednou a zahučela tam další pětidolarovka. Jarunka mě musela táhnout pryč, že se jdeme někam najíst a pak se připravovat na večerní párty u bazénu. Hodinové přípravy čtyř holek u zrcadla kde se jen dalo a pak hurá na párty. Já v podpatkách na které nejsem vůbec zvyklá, nicméně jsem si řekla, jsem v Americe, tak neskuč, že se ti ta tvá plochá noha mačká v uzounkých střevících a usmívej se. Tenhle americký úsměv mě záhy přešel, když jsem viděla tu neuvěřitelnou frontu, co se stála ke vchodu k bazénu. Všude velké množství lidí a všichni postávali, povídali si a to že stojíme už půl hodiny na stejném místě nikoho vůbec nepřekvapovalo. Jen já zažívala zoufalé stavy. Měla jsem žízeň, nohy bolely a s mým nízkým tlakem? No řeknu vám, byl to očistec. Po 45 minutách hrůzy a váhání, zda omdlít, vykašlat se na to nebo všechny ze zoufalství umlátit, jsme se dostaly ke dveřím, já si myslela, že máme vyhráno, že se napiji a sednu. Omyl! Já naivní! Za dveřmi byla další fronta, tentokrát k prohlídce věcí a kabelek. Ach můj Bože! Když jsem se konečně dostala k bazénu a vystála další frontu na pití, nohy jsem už necítila a vůbec se mi to tam nelíbilo. Přišla jsem o svou náladu. Amerika ne Amerika. Tohle byl horor. Copak se tady nedělá nic jiného než jen stojí ve frontě, vytahuje doklad totožnosti a odpovídá na otázku, zda mám nebo nemám kreditu? Oslovila nás nějaká skupinka kluků, na otázku co dělají mi bylo řečeno,že jsou vojáci. A já si jen pomyslela, jo jasně a já top modelka. Tohle jim přeci nejde věřit, zvlášť když jsem viděla ty bříška nebo že by jeli objem? Nicméně po 5 minutách nucené konverzace jsme se se sestřenkou domluvily na odchodu. Zašly jsme do obchodu se suvenýry, koupily láhev piva, sundaly boty a úlevně usrkávaly z lahve. Šly jsme hotelovou halou k výtahu hezky naboso a když jsem nás viděla v zrcadle musela jsem se smát. I po těch letech v USA se v Jarče česká holka nezapře. My, se šatičkami, v jedné ruce boty a v druhé lahváče jsme měly do dámiček z Vegas daleko, ale upřímně, nám to bylo jedno. Protože to pivo bylo tááák dobré…

 

Druhý den, opět lehká snídaně, bazén a pak jsme se rozhodly s Jarčou podívat po okolí. Po pravdě, moc jsme toho neviděly. Bylo strašné vedro k nevydržení a když jsme šly po chodníku, všimly jsme si, že jde nějaký divný kluk s igelitkou za námi. Počkaly jsme pod nějakou záminkou až nás předběhne a pak jsme pokračovaly. Jenže on po chvíli použil naší taktiku a počkal až ho předejdeme my. No toto, co to je? Když se tohle stalo ještě několikrát a divně podezřele nás pozoroval a my před sebou viděly jen prázdné uličky, řekly jsme si, že bude lepší se vrátit. Určitě nám šlo o život (to použiji při vyprávění rodině). Jsme přeci jen v Americe a s foťákem na krku moc jako místní nevypadáme. Proti nám šla jakási rodinka turistů, tak jsme se k nim přidaly a změnily směr.. A ten kluk? Zmizel. Dočista se vypařil. Bylo to dost děsivé, protože moc nenápadný nebyl a já si najednou uvědomila, že to v Americe nebude jen sranda, ale také bude potřeba mít oči otevřené, protože některé pasáže z amerických filmů opravdu netoužím zažít. Těžko mě tu zachrání nějaký Stallone, Chuck Norris apod… Takže z naší procházky městem? Skončily jsme v obchoďáku, nakoupily nějaké věci a vrátily se na hotel. A co mě ještě udivilo? V každém obchodě s oblečením byla toaleta pro zákazníky! Pane jo, to je mi luxus.. Česká republiko, na co myslíš při stavbě obchodních center?Ameriko, uč mě dál…