Stres, panika, strach o holé životy? Ne, jen změna trasy v MHD.

05.06.2013 20:34

Kdo by to byl řekl, že se dokáže cesta do práce proměnit ve zkoušku z dospělosti? V sérii pomatených pohledů, touze po záchraně a snaze najít aspoň někoho se sebejistým výrazem, který vám v nouzi napoví. U vstupu do metra rozdávají zaměstnanci plánky metra, ale já si řekla ne! To přeci není možné abych to nezvládla na základě svého instinktu či zkušenosti! Ovšem po pár minutách v metru jsem byla vyvedena z omylu.

Odchytla si mě paní, bylo jasné, že je to cizinka. Zeptala se, zda to jede na Muzeum, tak jsem jí sebejistě řekla ano. Byla jsem totiž poctěna, že právě já z davu vypadám jako ta ználá. Po mé odpovědi ale zaváhala. Nejen to, že do vozidla nastoupila, chvíli postála, zřejmě ze slušnosti, ale ona pak jakoby náhodou zas vystoupila! Potupa! Prostě mi to nevěřila! Jediná věc, ve které jsem si byla ten den jistá, tak jsem jí neuměla ani prodat! Mé sebevědomí kleslo a věřte, že kdyby stejně klesla voda v Čechách, tak mají všichni po starostech… Já stála v metru a čekala až se rozjede. Intervaly ve stanicích abnormálně dlouhé, takže je to výborný trénink pro vaši trpělivost. Pojede, nepojede? Vystoupit, nevystoupit? Ty méně trpěliví po chvíli ze stojícího vagonu vystupují a vy stojíte a stojíte a stojíte. Kam teď? Herdek, tohle metro nejede na I. P. Pavlova, jak jsem si myslela, ale jen na Pražského povstání. Vystoupím tam, zmateně koukám, stejně  jako ostatní a najednou výzva, že vlak co je na druhé koleji jede přesně tam, kam potřebuji. Synchronizace davu v té chvíli neuvěřitelná. Rychlý nástup, přesun, uff dostala jsem se tam kam jsem zamýšlela. A teď? Zkusím tramvaj. Jedu eskalátory na povrch. Moje tramvaj tam už stojí! Plná. Nevadí, počkám na další, ale vzhledem k tomu, v kolikáté linii čekajících se nacházím, si počkám až na tu příští. Teda nebudu naivní, až na tu přes příští. No, co vám budu povídat, je to boj.

Všichni vypadají jako děti, které zabloudily v obchodním domě a hledají mámu. Jenže já nehledám mámu, já chci do práce!!!  Sama sobě se divím, že se u mě zrodí taková touha dostat se do zaměstnání. Lituji maminky s kočárky a vysekávám jim poklony! Měla jsem problém sama se sebou, ale co teprve ty kočárky? Sama jsem si připadala jak ztracené dítě a mít ještě své vlastní? Výraz cestujících v MHD, ve smyslu promiňte, ale ženy a děti z MHD pryč? Ani snaha udělat místo. Je to smutné, ale lidské instinkty jsou jen o přežití. A co teprve mé teorie v předchozích článcích? V této situaci je ta přívalová voda doslova spláchla! Nejen, že není prostor na čtení, ale ti co dřív poslouchali hudbu ve sluchátkách teď raději naslouchají hlášení co kam jede… V metru jsem viděla slepeckého psa s páníčkem a dojalo mě to. Pes se snažil jít po naučené trase, vyvést páníčka ven a lidé? Místo ohledu, zamyšlené pohledy a šťouchání nejen do pána, ale i do chudáka psa, který se jen zmateně snažil splnit své poslání. Trhalo mi to srdce. I přesto, že je komplikovaná situace, nikomu přeci neuškodí rozhlížet se kolem a brát ohledy. Je to jen změna trasy v MHD, ne konec světa. Jsou momentálně mnohem více postižená místa, tak proč z toho dělat vědu? Možná dobře, že chování lidí kolem páníček toho psa nikdy neuvidí…

Zítra další den a já opět nevím, kam mě MHD doveze a zda vůbec, ale podle všeho se blýská na lepší časy a bude lépe. Jen ty následky. Jela jsem tramvají přes most a viděla ty zatopené restaurace a řeknu vám, měla jsem slzičky. Voda je bezmoc. U ohně je naděje na uhašení, ale voda? Tu jen tak něco nezastaví. A od zábran stavěných už ve vodě také nelze čekat zázraky… Holt, tak jako v zimě silničáře zaskočí sníh, musíme doufat, že magistrát už příště ta rychlost vody nezaskočí…