Mazlíček jménem zabiják. 5. část: Konec dobrý, všechno dobré? Nikdy!!

25.03.2013 10:28

Byl jsem zas spokojený! Víc než to, byl jsem štastný. S Královnou to bylo jak za starých časů. Těšil jsem se domů. Těšil jsem se na venčení s ní. A s Ivou to bylo taky báječné. Začli jsme plánovat svatbu. Po tolika letech jsme si řekli, že už je na čase, žít jak rodina. Napadlo me, že by nám Královna mohla přinést prstýnky při svatbě, jak to bývá v těch filmech, ale Iva mě vyvedla z tohoto snu, protože to je prý jen film a ona by raději prstýnky od normálního svědka. Musel jsem uznat, že to bude lepší.
Vzala si dovolenou aby všechno mohla doma připravovat a já si vzal za úkol to papírování kolem toho. Nemohl jsem si na nic stěžovat. Teda až na to papírování. Vždycky rovnou po práci jsem musel jít na různý úřady zařizovat věci kolem svatby, takže Iva měla za úkol venči Královnu. Kdybych věděl co připrava svatby obnáší asi bych se nechtěl ženit po druhé a žil bych na tu psí knížku jak se říká, ale Iva je proti tomu. Není to kvůli tomu, že na mě musí mít papír, že jsme svoji, ale už pro splnění dětského snu. Asi každá malá holka si představuje , jak bude krásná ve svatebních šatech a jak bude mít krásnou svatbu. A já jí nechtěl tenhle dětský sen odepřít.. Naopak, věděl jsem, že to pro nás bude krásný den.
Jednou, když jsem se vracel zase z práce domů, Iva tam nebyla. A Královna zase ležela pod postelí. Pod postelí jako tenkrát v ten den. Celý se mi promítl před očima, ale rychle jsem to zapudil. Bylo to divné. Vždy když někdo z nás někam nečekaně musel jít, nechali jsme pro toho druhého lísteček. Ještě mě napadlo, že možná šla nakoupit, ale v sedm večer? Běžel jsem k telefonu a zavolal jí na mobil. Jak jinak než že byl nedostupný. Chvíli jsem seděl v kuchyni. Nechtěl jsem zmatkovat. Sakra jsem chlap ne?
Chtěl jsem si zachovat klidnou hlavu ale v hrudi jsem měl podivně svýravý pocit. Po hodině, kdy jsem si přemítal, tu mojí událost s Královnou a uvažoval, kde může Iva být, mě napadlo, zeptat se sousedky. Známé drbny z naší ulice. Vstal jsem a šel ke dveřím. Uvědomil jsem si, že jsem se ještě ani nezul a ani nesundal bundu. Netrpělivě jsem zazvonil a čekal než se ta stařena dobelhá ke dveřím. Už jak otvírala jsem se jí hned ptal jestli neví kde je Iva. ,,Ale Davídku Ivanku odvezla sanitka. To vaše psisko jí pokousalo! Já vám říkala, že se mi ten pes nelíbí. To by si neměl  dovolit. Slyšela jsem nějaký vzdychání a když jsem vyšla z bytu viděla jsem Ivu zhroucenou tady u dveří a od krve, tak jsem zavolala sanitku. To byste neměli přehlížet. To mi když měli psa..“ Dál už jsem neposlouchal. Vyběhl jsem z domu, nasedl do auta a jel za mojí Ivou! Proklínal jsem se, že jsem jí neřekl co se tenkrát stalo s tím dobrmanem a taky se mnou! Proč jsem jí to jen neřekl?
Mohla to očekávat a nemuselo se to stát! Najednou pro mě Královna byla cizí pes. Jako by se nejednalo o mého, ale o úplně cizího psa. Myšlenky se mi promítaly v hlavě, ale hlavní bylo být co nejdříve u mojí Ivy. Když jsem dorazil do neomcnice. Iva seděla na lavici s nohou zavázanou. Dívala se do země a ruce měla složené v klíně. Občas jí ukápla nějaká ta slzička. Seděla tam jak malá holčička po výprasku.
A já jen stál a koukal se na ní. Sám jsem se styděl se před ní postavit, ale zároveň jsem jí chtěl a potřeboval obejmout, protože jsem věděl, že všechno trápení a bolest ještě není za náma, ale že ta největší bolest ještě přijde. Přiběhl jsem k ní. Podívala se na mě a pověsila se mi na krk! Žádná slova, nic. I beze slov jsme si rozuměli. Stáli jsme tam v objetí pěknou chvilku a pak jsme si sedli a drželi se za ruce. Začala si mnout nohu.
Asi jí začínala pořádně bolet, ale nedala nic znát. ,, Jak se to stalo Ivo?“ Zeptal jsem se s přiškrceným hlasem, protože jsem věděl co přijde, ale přál jsem si abych se mýlil. Bože jak rád bych se v tuto chvíli mýlil. Jenže Iva mě utvrdila v kruté pravdě, co jsem už věděl sám. Byla to Královna. ,, Já nevím jak se to stalo. Pobíhala jsem po bytě a srovnávala věci a uklízela, protože vaši volali, že přijedou aby nám pomohli s přípravami, tak jsem začla zmatkovat, že tam je nepořádek a já nestíhám. Královna ke mně přišla, že si chce hrát a já jí hrubě odbyla. Lehla si tam a koukala na mě. Bylo mi jí líto a tak jsem si k ní dřepla a hladila jí. Zazvonil telefon a já chtěla vyskočit abych ho stihla zvednout.
Královna se asi lekla a tak mi vyjela po noze. Je to moje chyba. Ona se vylekala.. Mám to prokouslý a zašívaný. Pár týdnů to bude zavázaný, ale co naše svatba? Nemůžu přece jít k oltáři se zavázanou nohou?“ rozplakala se. ,, Všechno zkazim! Jsem taková nešika!“ Pukalo mi srdce jí takhle vidět! Ani na chvíli jí nenapadlo, že za to může Královna! Že ona je ta oběť a ne Královna. Ale jak jsem jí měl říct co se stalo před tím? Nechtěl jsem se vracet domů, protože jsem nechtěl Královnu vidět a nechtěl jsem řešit to co jsem věděl, že tomu neuniknu.
Budu tomu muset dát nějaký konec. Po chvíli už jsme mohli vyrazit. Iva závratě neměla a tak nás doktor pustil. Jeli jsme mlčky. Oba jsme přemýšleli, ale každý o něčem jiném. Iva o svatbě a já co bude dál s Královnou. S kým jsem se měl poradit? Nikdy se mi toto nestalo a já si připadal jak malý kluk před zkouškou dospělosti. Jak má člověk s klidným svědomím rozhodnout o osudu někoho jiného? Přijeli jsme domů. Královna stále ležela pod postelí.
Na Ivě bylo vidět jak se nedůvěřivě rozhlíží a hledá jí. Pochopil jsem její pocity. Respekt a strach z toho zvířete pod postelí. Stejný respekt a strach jako já tenkrát. Poručil jsem Ivě ať si jde lehnout s tou nohou do obyváku. Sedl jsem si kní a řekl jí vše co se odehrálo před pár týdny. Jak s dobrmanem, tak se mnou a pravý původ mé zavázané ruky. Čekal jsem, že mi vynadá, že jsem jí lhal, ale mlčela. Dívala se na svojí zavázanou nohu a mlčela. Bál jsem se jí zeptat co budem dělat aby na mě nazačala křičet a tak jsem mlčel taky. A tak jsme tam seděli naproti sobě a dívali se do země a mlčeli.
,, Musíme se zeptat veterináře co s ní?“ Řekla po chvíli a já jí za to byl tak neuvěritelně vděčný, že mi to přišlo jako ta nejchytřejší věta co mohla v tuto chvíli zaznít. Šel jsem k telefonu, že zavolám na veterinu, ale uvědomil jsem si, že je pozdě. Musel jsem to nechat na ráno. Iva šla spát. Byla unavená. Ležel jsem vedle ní a cítil její klidný dech. Za to já nemohl zamhouřit oko. Nevěděl jsem co si počít. Královna se mezi tím vyplížila z úkrytu a šla si lehnout do pelechu. Ani se na mě nepodívala a šla. Náhle se mi zdála cizejší než kdy jindy. Nebyla to ta moje Královna co jsem znal.

Ráno jsem vstal, Iva ještě spala, rychle se oblékl a šel s Královnou na vetrinu. Doktorovi jsem vše vylíčil. Prohlídl jí. Přemýšlel a řekl: ,, No já k vám budu upřímný. Královna je už dost stará, takže nějaké převychování tu nepřipadá v úvahu. Jak se říká starýho psa novým kouskům nenaučíš. A jestli to udělala už po několikáté, tak je taky dobře možné, že se to stane zas a bude to horší. V tomto případě bych radil asi injekci. Do útulku určitě ne, protože to by se utrápila a byla by ještě agresivnější a dát jí někomu na samotu.
Nikdo si nevezme pod střechu agresivního nevypočítatelnýho psa.“ Oznámil mi s klidnou tváří doktor, jako by řekl potřebuju pečivo! Právě mi oznámil, že mám utratit svého psa a on je v klidu? Odporoučel jsem se a běžel domů. Když jsem stál za dveřma bytu, rozbrečel jsem se jak malý kluk. Protože jsem věděl, že jiná možnost není. Královna ke mně přišla a olízla mi tvář. Iva vykoukla z pokoje a když mě viděla běžela za mnou. Trochu se před Královnou zarazila, ale pak se ke mně nahnula a objala mě. V pláči jsem jí řekl co mi doktor řekl.
Utřela mi slzy a řekla at udělám co uznám za vhodné. Ale jak jsem měl vědět co to v tu chvíli bylo? Vstal jsem, otřel slzy a pevným hlasem řekl:,, Zítra tam s ní dojdu.“ Odešel jsem do koupelny, zamknul se, sedl si k vaně a brečel. Nesnášel jsem se za to co jsem řekl za větu. Nemohl jsem se Královně podívat do očí, ale co jsem měl dělat? Nemůžu ohrožovat Ivu. Sebe klidně, ale Ivu? A co až budem mít děti? Můžu sobecky riskovat zdraví druhých? Můžu tady nechat Ivu žít ve strachu i když by to nepřiznala? A můžu sobecky rozhodnout o životě někoho, kdo se nemůže bránit? Hodinu jsem tam tak seděl a uvažoval. Iva mě nerušila. Věděla, že mě musí nechat.. Vylezl jsem z koupelny, vzal vodítko a šel s Královnou na procházku.
Na dlouhou procházku. Tak krásně my sní ještě nebylo. Hrála si se mnou a pobíhala kolem mě, jako tenkrát, když jsem si jí přivezl domů. Večer jsme přišli dom a ve mně hrklo. Věděl jsem že ráno se blíží. Nemohl jsem usnout. Převaloval se a Královna seděla u mé postele a dívala se na mě. Nevím co to znamenalo, ale její pohled byl tak klidný. Musela cítit, že jsem nervozní, ale ona jen seděla a koukala mi do očí. Vstal jsem a šel si sednout do obyváku. Při vzpomínce co mě čeká se ve mně něco neuvěřitelně sevřelo. Koukala na mě zpoza dveří. Jen její hlavička vykukovala.
A když zjistila,že jsem jí uviděl, přišla a lehla si mi k nohám. Takhle jsme byli až do rána. Nevím jestli jsem usnul, ale vím, že se ode mě nehla ani na krok. Ráno přišla s vodítkem v tlamě. Nevím jestli chtěla jít jen ven a nebo to tušila, ale srdce mi pukalo při každém jejím pohybu a pohledu. Cítil jsem se jak prázdná troska co jde na popravu. Vzal jsem jí vodítko. Oblékl se a chtěl jít, ale Královna nikde. Šel jsem se podívat do ložnice. Seděla u Ivy a hypnotizovala jí pohledem. Nijak se jí nedotkla ani nezakňučela, jen jí pozorovala. Když odcházela olízla jí ruku a šla ke mně.
Začal jsem váhat jestli mám jít. Jestli to mám opravdu udělat. Jestli třeba není šance, že už to neudělá. Ale Královna stála u dveří a packou na ně škrábla. Zůstaly tam rýhy z jejích nehtů. Navlékl jsem jí obojek a vyšli jsme. Šla hrdě u mé nohy. Psů ani kolem jdoucích si nevšímala. Šla jak pravá Královna. Viděla obdivné pohledy okolí. Věděla víc než kdy jindy, že je krásný pes. A já šel hrdě s ní.

Stál jsem před veterinou. Stál a přemýšlel. Třásl jsem se a nevěděl co dělat. Co je správně? Kdo mi zaručí, že nebudu litovat? Jak se mám vrátit bez ní? Jak mám žít bez ní? Zvládnu to? V životě už nebudu mít takovýho psa jako je ona. Ruce se mi třásly a potily. Knedlík v krku mě dusil. Nemohl jsem promluvit, ale ani se Královně podívat do očí. Zvedl jsem ruku a věděl, že už není cesta zpátky. Ruka mi dopadla na kliku. Nebylo cesty zpět…..

        …Konec…