Mazlíček jménem zabiják. 4. část: Pes, který štěká, nekouše.

25.03.2013 09:01

Uběhlo pár měsíců a přišla zima. Bílá a chladná zima, která lezla za nehty jako hlína na prsty zahradníka. Chodili jsme s Královnou na krátké procházky, protože nám oběma byla zima, ale vždycky jednou za týden jsme se pořádně nabalili a vyrazili jsme na delší procházku. Občas s námi šla i Iva, ale ta zůstávala raději doma a vždycky nám něco připravila k snědku. Jak byly dny kratší než noci, a jak jsme chodili na krátko ven, pozoroval jsem na Královně jistou nervozitu a jakoby nevyřáděnost. Chodila po bytě a nevěděla do čeho píchnout.
Zkoušel jsem si s ní občas hrát a schovávat se jí, ale taky mě to stále nebavilo a přiznám se, že jsem jí občas zanedbával i když do mě šťouchala čumákem a naznačovala ať si jí všímám. Jednou, když jsem šel z práce napadlo mě jí koupit nějakou hračku, která by jí zabavila. Koupil jsem jí obrovskou kost a doufal jsem, že jí bude chutnat a bude se jí líbit. Když jsem odemykal dveře už štěkala radostí, že konečně už nebude doma sama, protože Iva byla ještě v práci. Byla barmankou v jednom baru, takže jsem věděl, že mě k jídlu nic teplého nečeká.
Otevřel jsem dveře a Královna mě přivítala kňučením a skákáním. Klekl jsem si abych jí objal a podrbal, ale jakmile jsem to udělal už se mi drala do tašky, protože cítila svůj dáreček. Vyndal jsem jí ho, dal kontrolní povely a když jsem zjistil, že poslouchá dobře odměnil jsem jí její kostičkou. Odběhla pryč a chvíli jsem jí neviděl. Šel jsem hladový do lednice co tam na mě čeká a byly to překvapivě párky. Vytáhl jsem je, hodil vařit a šel se zatím osprchovat. Byl jsem z práce hodně unavený, a tak mi teplá sprcha pomohla se uvolnit. Když jsem vylezl z koupelny, párky se už vařily. Snědl jsem je s kečupem a chlebem a šel si sednout s otevřeným pivem k televizi.
Po chvíli se vyřítila odkudsi Královna s nakousanou kostí v puse a hodila mi jí do klína. Byl jsem unaven, ale vzal jsem kost do ruky a párkrát jí odhodil, aby mi jí zase mohla přinést. Po čtvrté jsem už s tou kostí vstal, nechal Královnu ať se do ní masivně zakousne a začal jsem s tím škubat ze strany na stranu. Královna vrčela, ale mě to nezneklidňovalo. Vrtěla ocasem a já věděl že je to hra. Chvíli jsem s ní takto třásl a když zjistila, že se nic víc neděje, pustila jí. Chvíli na mě koukala co bude dál. Odhodil jsem jí do dalšího pokoje a ona se tím směrem rozběhla. Já jsem si mezitím sedl opět do křesla s tím, že budu sledovat zprávy, ale sotva jsem si sedl, už zas byla u mě s kostí a hodila mi jí do klína.
Tak jsem jí tu kost znovu  dal do pusy ona se zakousla a já znova třásl jak to jen šlo. Jakoby křečovitě mě to chytlo na tolik, že se divím že jsem jí ty zuby nevymlátil, ale v té hře mi to nepřišlo a jí také ne. Najednou se jí zuby vysmekli. A to jí asi popudilo na tolik, že najednou zavrčela takovým způsobem, že jsem poznal, že to není to přátelské zavrčení, ale zavrčení nevraživého psa, kterému se něco nelíbí. Nestačil jsem to ani všechno domyslet do následků, když tu najednou se Královna ohnala po mé ruce, kde byla kost. Chytla mi tak silně zápěstí, že jsem pocítil palčivou bolest snad po celém těle, až mi z toho naskočila husí kůže. V tu chvíli jsem to nechápal.
Ale pud sebezáchovy mě donutil se nějak zachránit, protože jsem se cítil v ohrožení. Najednou jsem nemyslel na to, že přede mnou stojí Královna, ale myslela jsem na to jak setřást toho vzteklého psa. Bouchl jsem jí do hlavy tak silně, že zakňučela, stáhla ocas a zmizela. Klečel jsem na zemi ještě chvíli s rukou ve stejné poloze v jaké mi jí Královna pustila a nevěděl co dělat. Necítil jsem jak mi kape krev z poraněné ruky a jak mi pulzuje. Bolest ruky jsem necítil. Cítil jsem mnohem horší bolest která existuje. Bolest, kterou vám způsobí ten od koho to nejméně čekáte a koho nejvíc milujete. V hlavě jsem měl prázdno. Jen jsem viděl ty Královniny oči.
Ty cizí oči, které jsem nikdy neviděl, snad jen tehdy, kdy se poprala s tou fenkou dobrmana, ale tato představa snad bolela ještě víc, protože mě najednou prolítla myšlenka, že mě vlastně napadla jako bych byl cizí. V tu chvíli se všechny starosti přesunuly do analytické části mozku  a já začal přemýšlet nad tím, jestli jsem k tomu třeba nezavdal příčiny.
Přece jen jsem hodně s tou rukou škubal a taky jsem jí neměl tak silně udeřit do hlavy, ale pak mě zase napadlo, že to si ona vůbec neměla dovolit ani kdybych jí ublížil nebo kdybych jí zranil její ješitnost, že nedokázala udržet tu kost. A jak jsem o tom uvažoval a postupně jsem si to přemítal stále dokola, myšlenkami jsem došel i k tomu co my vlastně provedla a podíval jsem se na svou ruku. Sám jsem se lekl jak jsem jí spatřil. Byla celá od krve. Začal jsem si uvědomovat i tu bolest co mi to poranění působí.
Vstal jsem z toho kleku v kterém jsem až do teď byl a šel do koupelny pod vodu. Studená voda mi nesmírně ulevovala od bolesti, ale stále to nechtělo přestat krvácet. Vzal jsem ručník přitiskl jsem to na ránu, která se mi objevila na zápěstí po smyté krvi. Byla to tržná rána, ale zas tak do hloubky nebyla, a tak jsem řekl, že to zamlčím i před Ivou a že s tím k doktorovi nepůjdu. Vzal jsem hadr pod umyvadlem a s přitisknutou rukou k hrudi aby mi držel ručník jsem šel vytřít tu krev z podlahy v obývacím pokoji, která tam nakapala.
Menší louži jsem setřel a rychle hadr přepral aby Iva až přijde z práce nic nepoznala. Šel jsem si pro obvaz a až když jsem měl chvíli stát u linky v kuchyni abych si obvázal ruku, viděl jsem, jak se mi klepou kolena z toho nervového zážitku. Musel jsem si to obvázání ruky dodělat v sedě, protože mě to znervózňovalo. Chvíli jsem ještě seděl v kuchyni a pak mě napadlo zjistit co je s Královnou, protože se vůbec ještě neobjevila. Procházel jsem po bytě a hledal jí na jejích obvyklých místech, ale nevolal jsem jí. Už jen z mužské ješitnosti jsem na ní nechtěl promluvit.
Cítil jsem se dotčený a chtěl jsem jí to dostatečně dát znát. Prošel jsem celý byt, ale nikde jsem jí nezahlédl. Řekl jsem si, že když bude chtít, vyleze sama. Přece za ní nebudu běhat. Sedl jsem si zpátky k televizi a koukal co tam bylo, ale myšlenkami jsem stále přemýšlel, jestli je Královna v pořádku. Pak jsem to nevydržel a šel se podívat pod postel do ložnice. Byla tam. Ležela tam schoulená s hlavou mezi tlapkami a koukala se smutně. Najednou mi jí bylo neuvěřitelně líto. Jak jsem jí tam tak viděl skrčenou a menší než špendlík, zapomněl jsem na všechno co se před chvílí odehrálo. Sedl jsem si na zem a zády opřen o stěnu jsem jí zavolal. Chvíli váhala, ale pak se začala plížit.
Když se ke mně připlížila hleděla mi do očí jen tak šilhavě, protože hlavu měla stále skloněnou. Hlavu jsem jí vzal do dlaní a konejšivě jí říkal, jestli to bylo za potřebí, ale jak jsem jí tak tu hlavu držel, zavětřila mojí zraněnou ruku a tak mi jí i přes obvaz začala jemně lízat. A tím bylo vše odpuštěno. Aspoň povrchově, protože když se to uleželo musel jsem na to stejně myslet dál. Po chvíli jsem vstal a pokynul Královně ať mě následuje. Neváhala ani chvíli. Oba jsme si sedli k televizi a na celou příhodu jsme už nemysleli. aspoň do doby, než přišla z práce Ivana. Když přišla po druhé hodině a viděla, že ještě nespíme, tak se nestačila divit, protože to se moc často nestává. ,,Jak to, že jste ještě vzhůru co? No Královno jak to, že mě nevítáš? Pojď sem pojď mi dát pusu! Tak co netrpěli jste tu hlady beze mě?“ Ptala se mezi tím, co si sedla ke mně na klín a hladila přitom Královnu na hlavě. ,,Ježíš co se ti stalo prosím tě?“ Ptala se Iva, když uviděla na ruce obvaz. Vysvětlil jsem jí, že to mám z práce a ona tomu uvěřila. Ani náznakem jí nenapadlo, že by to mohla být naše Královna. Byla tak důvěřivá a já jí teď zase lhal, jako pokaždé týkalo-li se něco Královny. Ale nechtěl jsem jí to vyprávět ani osvětlovat. Znova se k tomu vracet.
Chtěl jsem zapomenout nebo to aspoň šoupnout do nejtemnější části mozku, protože jsem věděl, že na to jen tak nezapomenu. Iva se odešla sprchovat a já jsem zhasl televizi a šel spát. Ráno jsem šel venčit Královnu jakoby nic, ale na ní bylo vidět, že je trochu skleslá. Neměl jsem nijak chuť jí nějak rozveselovat, a tak jsem s ní obešel jen blok a šel do práce, kde jsem konečně na všechno mohl přestat myslet a vypnout z domácích starostí. V ten den  mi práce moc neutíkala, ale když přišla hodina odchodu domů, netěšil jsem se.
U dveřích od bytu jsem se zastavil a přemýšlel. Slyšel jsem, jak Královna čuchá do mezery mezi dveřmi a futrem.
Cítila mě.
Ale mě to tentokrát nahřálo na srdci. Zklamala mě a nevěděl jsem, jak to změnit. Dokonce mě napadala i myšlenka, že jsem si jí tehdy od Lukáše brát neměl, ale tu jsem hned zapudil. Cítil jsem pocit, který se nedá vysvětlit. Možná si říkáte, že to bylo přehnaná reakce na malé kousnutí v zápalu hry. Ale bohužel já jsem si to tak odůvodnit nedovedl. Cítil jsem zradu od nejbližšího a od toho, od koho to nejméně člověk čeká. A právě to bolí nejvíc. Ten moment překvapení náhlé bolesti. Moment, na který vás nikdo nepřipraví. Moment, který přichází a odchází jako by nic. Moment, který je jen přechodně,ale jizvu ve vás nechá dlouho. Moment, který na sebe nedá zapomenout a vždy se někdy vybaví v mysli.
A já jsem teď byl pouze na začátku toho všeho. Teprve se mi to stalo a teď jsem to měl strávit. Ale jak když jsem se nemohl na Královnu ani podívat? Sám sobě jsem si musel přiznat, že z ní mám najednou větší respekt, než bych chtěl. Při pohlazení jsem najednou měl divný pocit, když jsem k ní vztahoval svou ruku. Nikdo mě asi nechápe, pokud to sám nezažil. Ale já vím, že tu mojí nejistotu cítila i Královna. Od té doby se postupně měnila. Začala být více samotářská. Už nevyhledávala, tak naší společnost. Spíše si oblíbila to místo pod postelí. Jako tenkrát se tam neustále schovávala. Občas jsem přemýšlel nad tím, jestli i psi můžou mít výčitky, ale nechtěl jsem tu situaci nijak změnit.
S bolestí v srdci jsem si musel přiznat, že to už není jako dřív a že jizva co mi od té doby zůstala na ruce je neustále bolavá.. Iva začala pozorovat mě změny v chování vůči Královně, ale nechápala je.. Asi si myslela, že už mě Královna omrzela.. Po pár týdnech jsem na to myslel čím dál míň a snažil jsem se s Královnou zas hodit do normálu, ale ona už nebyla ten pes co jsem znal. Na zavolání sice přiběhla, ale nebylo to proto, že by sama chtěla, ale že musela. Začal se z ní stávat starý, samotářský, zahořklý pes… A já jsem nevěděl jak dál. Měl jsem pocit, že teď víc než kdy jindy jí musím rozveselit a vrátit jí tu chuť do života co měla dřív. Bylo to proto, že jsem měl pocit viny.
Viny, že jsem neměl jí tak udeřit do hlavy, protože jsem jí nikdy nebil, ale jen jí okřiknout. Člověk, když vidí neřešitelnou chybu u druhého, začne hledat vinu na sobě a to jsem ted dělal já. Bolela mě ta představa odcizení s Královnou a bolelo mě, že jsem to nemohl říct ani Ivě. Musel jsem o tom diskutovat sám se sebou. A ve chvílích, kdy jsem byl doma s Královnou sám to byly mučivé diskuze!! S člověkem si můžete popovídat o vašich neschodách ale se psem? Možná se zdám jako blázen, ale pro mě byla Královna opravdu součást života a její elán a náklonost ke mně byla pro mě vším. Byla to moje kamarádka, ale teď? Byly jsme ted spolu v jednom bytě, ale jako by jsme tam byli každý sám. Ztrácel jsem naději.
Do misky jsem jí dal jídlo a odešel jsem. Až po chvíli se přišla najíst a zas odešla pod postel. Až jednoho dne jsem seděl u televize a ona přišla. Bál jsem se pohnout abych jí nijak nevyplašil. Sedla si proti mně a koukala mi do očí. Ani jsem se nehnul, nepromluvil, nezamrkal. Chtěl jsem vědět co udělá. Přistoupila blíž a dala mi hlavu na koleno a pozorovala mě. Pomalu jsem jí pohladil na hlavě.. Klekl jsem si k ní na zem a objal jí. Začla mě lízat a skákat na mě.. Byl jsem neuvěřitelně rád. V tu chvíli bych si s ní byl schopen hrát až do soudnýho dne, jen když jsem věděl, že je to jako zastara. Na všechno jsem náhle zapomněl a užíval si Královny. Hladil si jí a hrál si s ní. Měl jsem pocit, že všecho zapadlo na své místo a že vše bude zas v pořádku. Jenže jak to tak bývá, štěstí je pomíjivé a já v té štastné chvíli ani trochu netušil, že může přijít ještě něco horšího, než bylo toto.  Ale jak to tak v životě bývá. Nic netrvá věčně a ani toto moje štěstí netrvalo dlouho. …