Mazlíček jménem zabiják. 3. část: Čas,pojídač zlého,aneb návnada zapomnění.

25.03.2013 08:59

Uběhlo několik dní a Královna  nejevila známky agrese, či chuti po boji. A já zapomněl na mojí ustrašenost. Ivě jsem o té události nic neřekl. Ty šrámy co měla jsem vymluvil na roští kterým se prodírala a ona tomu věřila. Měl jsem špatné svědomí, že ji takhle lžu, ale nedalo se jinak. Bál jsem se, že  by mi mohla vyčítat, že jsem měl zvážit to, na co Lukáš upozorňoval..A tak jsem dělal vše jako obvykle a nedal na sobě nic znát, aspoň jsem si to myslel.Jeli jsme k mým rodičům do Litomyšle a tam, jakoby Iva něco vytušila.
Zeptala se jestli se mi něco nestalo, protože jsem neustále byl nervózní, když Královna udělala prudší pohyb směrem k mým rodičům, ale vždy za tím bylo jen přátelské olíznutí či skákání. Myslel jsem, že je ten strach a nejistota jsou za mnou, ale zjistil jsem že ne. Nejklidnější jsem byl, když byla Královna u mě, ale nemohl jsem jí u sebe držet věčně, ale pak po pár hodinách ze mě strach odpadl. Ivě jsem řekl, že jsem jen nervózní jak Královna vezme tolik lidí pohromadě, protože na to není zvyklá. A opět. Lhal jsem jí a ona uvěřila. Naši byli skvělí.
Královna se jim moc líbila a táta jí vzal i na pole, aby se pořádně proběhla. Přišla sice úplně špinavá od hlíny, ale bylo vidět, že ti dva si sebe oblíbili a to jsem byl moc rád. Večer jsme pak dělali oheň. Opékali jsme si buřty a byl to krásný večer. Vůbec jsem nemyslel ne onu příhodu. V ten večer jsem to úplně hodil za hlavu, protože mi opět Královna dokázala, že co říkal Lukáš je omyl a že ona si dokáže získat všechny. A večer, když jsem usínal v obětí s Ivou a u nohou cítil tíhu tělíčka Královny, byl jsem spokojený, jak to jen nejvíc šlo..

V neděli ráno jsem vstal brzy a šel jsem se s Královnou projít do polí. Procházel jsem se  na čerstvém vzduchu a kolem mě pobíhala Královna. Hodil jsem jí klacek, který jsem náhodně našel na zemi, ale Královna se na mě jen nechápavě podívala a dál si hleděla svých děr od myší. ,,Tak koukám, že tě Lukáš nenaučil co je aport.“ Jen tak  jsem prohodil a dál už jsem jí to házet ani radši nezkoušel. Byl krásný slunný den a já kráčel se zavřenýma očima a nahříval si obličej. Občas jsem se letmo podíval na Královna jestli kolem mě dál pobíhá a dál jsem kráčel se zavřenýma očima. Měl jsem to tu moc rád. Jako malý kluk jsem se tady naběhal. A v těch lesích okolo jsem sbíral houby s tátou a s mámou borůvky, ale spíš než sbíral jsem seděl na pařezu a jedl co jsem si chvíli před tím nasbíral. A máma tak pečlivě musela nasbírat celou bandasku sama.
Vzpomínal jsem si takhle na dřívější časy, když mě najednou z přemýšlení vytrhlo podezřelé ticho. Otevřel jsem oči a Královna nikde.Začal jsem se rozhlížet, až jsem jí spatřil v dálce jak běžela nejspíš za zajícem. Křikl jsem na ní a běžel za ní, ale to už se mi ztratila z dohledu někde v lese. Běžel jsem jak nejrychleji to šlo a nepřestával jsem na ní volat jménem, ale nikde jsem její bílé tělo neviděl. Nechtěl jsem panikařit a tak můj pud sebezáchovy pracoval na plné obrátky. Doběhl jsem k lesu a rozhlížel se kolem. Stál jsem nehnutě a naslouchal, jestli někde nezaslechnu štěkot nebo dusot, ale v lese bylo hrobové ticho, až na občasné zašveholení nějakého ptáčka nebo kosa. Šel jsem dál do lesa, ale zas jsem vylezl.
Bál jsem se, že kdyby Královna vylezla z lesa někde jinde a neviděla by mě, mohla by mě jít hledat do lesa či domů a to jsem nechtěl. Neustále jsem pískal a volal její jméno, ale Královna nikde. Začal jsem se moc strachovat, protože kdyby byla někde hluboko v lese a viděl jí hajný, mohl by jí střelit. Tato představa mě ještě víc znervózněla .
Vběhl jsem znovu do lesa. Chvíli jsem stál a naslouchal a chvíli zase běžel dál..Na chvíli jsem se zastavil, protože se mi zdálo, že něco slyším..Začal jsem se otáčet dokola abych rozpoznal odkad ty zvuky jdou. Jenže zvuky kroužili kolem a já je nemohl zachytit..Nevěděl jsem z kterého směru..A najednou jako kdybych slyšel štěkot spojený s kňučením a s tímto zvukem mnou projela neskutečná vlna strachu a zimy, protože to co tento zvuk představoval bylo pro mě něco tak strašlivého, že jsem jen stál a čekal, kdy to skončí. Najednou se mé nohy rozběhly směrem k onomu hrozivému zvuku představujíc pro mě tragédii. Nevěděl jsem jestli běžím správným směrem ani jestli je to správně. Jen jsem věděl, že chci a potřebuju mít Královnu u sebe. Les jsem už kolem nepoznával. Byl jsem hodně daleko od pole a už to nebyl ten pěkný les.

Teď to byl les plný skácených a polámaných stromů, suchý a vyprahlý. Zvuky kňučení a štěkání nepřestávaly ba dokonce se zintenzivňovaly a to mě ještě víc popouzelo k větší rychlosti. Cítil jsem jak se moje plíce svírají tím nedostatkem vzduchu, protože jsem strachy zadržoval dech..A najednou to přišlo. Ten nejstrašnější zvuk co jsem kdy mohl slyšet. Rána! Výstřel! A hlavně to ticho!! Zastavil jsem se a naslouchal, jestli se mi to nezdálo. Okolo mě proběhla ozvěna výstřelů narážejících do stromů a pak mizely někde v nenávratnu. Najednou nic jen ticho. Slyšel jsem jen tlukot svého srdce..Hlavou se mi honilo nespočet myšlenek, které měly jen jedno společné a to Královnu. Nevěřil jsem tomu co se přímo nabízelo jako odpověď, protože to přece nemůže být pravda!!! Ne u mě, ne teď. Dal jsem se pomalu do nejistého pohybu. Nespěchal jsem, ale zároveň jsem tam chtěl být co nejdřív.
Bál jsem se toho co objevím a že konečně zjistím odkud šly ty zvuky, které tak náhle utichly, ale zároveň jsem to chtěl mít za sebou. Ty neutuchající myšlenky na možné neštěstí mi drásaly nervy jak sup svou zdechlinu. Ne ,nemohl jsem to vydržet a zrychlil jsem svůj krok na běh. Chtělo se mi brečet. Připadal jsem si jak dítě co se ztratí mamince někde v obchodě nebo mezi lidma.
Nekončící pocit úzkosti, výčitek se mi hrnul do hlavy.
Měl jsem v očích slzy, ale brečet jsem nedokázal. Zdálo se mi, že mi oči pod tlakem slz prasknou, ale snažil jsem se to nevnímat. Musel jsem se na chvíli zastavit, protože bolest na hrudi byla už nesnesitelná. V bocích mě píchalo a najednou se mi rozklepala kolena a já nemohl dál. Samovolně jsem padl podél stromu a dřepěl jsem tam. Nohy mě neposlouchaly. Snažil jsem se vstát, ale byly tak unavené, že jsem neměl sílu se na ně postavit. Bylo mi blbě od žaludku z hladu a zároveň z vyčerpání jak psychického tak fyzického.
Už jsem nechtěl dál. Nechtěl jsem se vrátit domů, nechtěl jsem v tu chvíli vůbec nic a snad možná ani žít.
Snažil jsem se tedy aspoň naslouchat zvukům kolem a rozpoznávat co jsou zvuky okolo mě a co je tlukot mého srdce. Cítil jsem tepny snad po celém těle jak pracovaly na plné obrátky a připadalo mi to jako neuvěřitelně hlasité bubnování, které přehlušovalo vše kolem a to mě rozčilovalo. Nesnášel jsem v tu chvíli své tělo za to, že mě neposlouchá a za to že je tak hlasitě slyšet. Tak hlasitě, že se ani nemůžu soustředit na to jestli slyším Královnu nebo ne. V hlavě se mi honila představa co udělám až jí uvidím. Byla to  neuvěřitelná touha jí zas spatřit. A dělat jakoby nic.
Z počátku jsem ji měl chuť zmlátit za to, že si dovolila mi utéct a dokonce jsem se na to přímo těšil, ale teď jsem si přísahal, že jestli se vrátí, už jí nikdy neuhodím. Jen abych jí uslyšel a měl naději, že je v pořádku. V hlavě jsem si sestavoval varianty co ten výstřel znamenal, ale vždy jsem došel k jedinému. Stačila na to pouhá dvě slova, která pro mě znamenala neuvěřitelnou bolest.
Mrtvá Královna. Ano to byla ta slova. Slova co tak dokázala spalovat mou hruď a přinutila mé srdce bít mnohokrát rychleji. Slova, co znamenala konec spokojenému životu, ale byla to slova pro mě v tu chvíli tak vzdálená, protože jsem si je nechtěl připustit. Už jsem ani nevěděl jakým směrem se dát, ale  šel jsem stále tím, kde jsem naposledy slyšel štěkot nějakého psa. Ano správně…nějakého psa. Přece nemůžu vědět jestli to byla Královna.Bylo to tak daleko. A najednou jsem si uvědomil, že to nemusí být ona a neuvěřitelně se mi ulevilo.
Jako kdybych se napil energického nápoje. Můj krok se zrychlil, tlukot srdce ztišil. A všiml jsem si úsměvu na mé tváři. Šel jsem ani nevím jak dlouho, ale zdálo se mi, že jsem mezi stromy něco zahlédl. Něco zeleného a mě došlo že to je myslivec. Zavolal jsem na něj s otázkou jestli tu neviděl bílého psa. Otočil se ulekaně, nejspíš tu nikoho nečekal, a pak s klidným hlasem odpověděl: ,, Bílého psa? Tady leží. To je váš? Uvědomujete si, že jsem povinen odstřelit každého volně pobíhajícího psa na kterého narazím?“ Koukal jsem na něj jak vyoraná myš. Královna a leží?? Jak to?? Proč mi neběží naproti?? Pomalu jsem se blížil k bílému tělíčku ležícímu na zemi, které se nehýbalo. Až pak jsem to uviděl. Na čistě bílé srsti jsem zahlédl červenou skvrnu a další a další. Pohlédl jsem na myslivce a měl jsem chuť ho zabít!
Začal jsem na něj řvát a on jen odvětil něco ve smyslu, že je to má vina a odešel. Stál jsem nad Královnou. Zhroutil jsem se k ní a neubránil jsem se slzám. Proklínal jsem Boha, myslivce a hlavně sebe.Položil jsem jí hlavu na její hruď a tiše vzlykal. Ale najednou jsem ucítil jemné zvednutí hrudi a tichý tlukot jejího srdíčka. Žila! A já si tu jen tak sedím!
Vzal jsem jí do náruče a utíkal s ní domů jak to jen šlo rychle a přitom stále se slzama v očích opakoval: ,, Královno vydrž, vydrž. Bude dobře. Omlouvám se Ti!! To mi nedělej prosím. Nenechávej mě tu!“ Držel jsem v náručí přes padesát kilo, ale bylo mi to jedno. Za normální situace bych s takovou zátěží, tak rychle jen těžko běžel, ale teď? Když se jednalo o život mé Královny?? Nevnímal jsem nic. Cesta domů se mi zdála tak neuvěřitelně dlouhá. Když jsem stál před dveřmi zazvonil jsem a zároveň otvíral, ale s Královnou v náručí mi to moc nešlo.
Otevřeli se dveře a v nich stála Iva. Její úsměv se změnil ve vyděšený výraz, který přešel do výkřiku: ,, Pane Bože co se stalo!“ Nestihl jsem jí to říct. Rychle jsem položil Královnu na gauč na chodbě a běžel k telefonu se slovy, že musím zavolat veterináře, ale nestihl jsem to. Kolena se mi podlomila a já pak jen cítil tupý náraz do hlavy. Najednou jsem viděl jen tmu..    

 

 

Probudil jsem se ve své posteli s čajem na nočním stolku a s neuvěřitelnou bolestí v celém těle. V první chvíli mě napadlo, že to byl jen sen, ale když jsem zavolal Královno a místo ní se objevila Iva, neuvěřitelně ve mě hrklo a chtělo se mi brečet. Bál jsem se Ivy zeptat co se stalo. Bál jsem se toho co by mohla odpovědět, ale ulehčila mi to tím, že začla sama.. ,, Davide miláčku, jak ti je? Neboj se Královna je v pořádku. Leží dole. Postřelil jí myslivec viď? Ale řekni jak to? Nechceš něco přinést? Hrozně jsi mě vyděsil! Jak jsi omdlel v obývacím pokoji, tak jsem myslela, že vás někdo přepadl a zranil! Toto už mi nedělej sakra!“A pak se slzama v očích mi začala dávat pusy a říkat, že mě miluje.
Byla můj strážný anděl. Moje láska. Prostě moje Iva.Vyprávěla mi pak vše co se stalo. Potom co jsem omdlel, táta seběhl dolů a vyděšeně se prý ptal co se děje. Iva mu prý nakázala ať zavolá veterináře a sama šla ke mně a zavolala doktora. Já jsem prý zkolaboval z únavy a hladu. Uložily mě do postele a nechali prospat, ale Královna musela jet s veterinářem do ordinace, kde jí operovali.
Byla postřelena do stehna a ztratila hodně krve, ale prý to zvládla skvěle. Jen teď nesmí moc vstávat. A nyní dole spí. Když mi to Iva dovyprávěla, měl jsem jí chuť zulíbat, protože byla pro mě poslem dobrých zpráv. Byl jsem šťastný a chtěl jsem Královnu vidět a měl jsem hlad. Iva mi zakázala vstát. Došla mi pro něco k jídlu a pak jsem jí musel vyprávět já, co se stalo. Dovyprávěl jsem, ale ona byla stále ticho a jen na mě koukala. Nevěděl jsem jestli mám být ticho také  nebo se zeptat proč mlčí, ale nechtěl jsem jí vytrhnout z přemýšlení.
Pak jen potichu vstala a odešla a já jsem se únavou na nic nezmohl, jen jsem znova usnul. Nevím jak dlouho jsem spal, ale to jediné co jsi pamatuji když jsem otevřel oči, byl upřený výraz Královny, sedící u mé postele a pozorujíc mě svýma uhrančivýma očima. Myslím si, že právě ten pohled mě vytrhl ze spánku. Nevím čím to ti psi dělají, ale pokaždé když vidí svého páníčka spát, sednou si k posteli a pozorují ho do té doby dokud nevstane a nejde s nimi třeba ven. Jakoby se s námi dorozumívali telepaticky, když s námi nemohou zacloumat nebo říci vstávej. Je v tom určité tajemství, které asi nikdy nerozluštíme. Pohladil jsem jí, sedl si na postel a chvíli seděl a odhodlával se ke vstání z postele.
Když jsem vstal, Královna začala vrtět ocasem, ale stále seděla a nehnula se. Jen mě pozorovala. Uvědomil jsem si, že jí asi musí ta noha moc bolet, když na mě ani neskáče. Pohladil jsem jí, řekl zůstaň a šel jsem na záchod. Zezdola jsem slyšel hlasy, které sem doléhaly z puštěné televize a jak se  rodiče dohadují. Jenže to bylo u nich typické. Nemyslím si že bych u nich zažil jediné klidné nedělní odpoledne, kdy by se u televize nepohádali. A v tu chvíli mi to došlo, že vlastně ani nevím co je za den a jestli vůbec to je nedělní dopoledne.
Když jsem se vyčůral sešel jsem dolů a tam jsem viděl oba rodiče jak se dohadují o nějakých receptech v televizi, ale když mě zahlédli ztichli a vyděšeně na mě koukali, jakoby viděli zjevení. Pozdravil jsem je a jako kdybych je probudil ze snu na mě oba rázem vychrlili pozdrav. Otec se mě ještě zeptal jak mi je a když jsem jim odpověděl, že dobře, vrátili se opět ke svému dohadování se u televize. Šel jsem do kuchyně, protože jsem předpokládal, že tam bude Iva. Měl jsem chuť jí dát pusu a za vše co pro mě udělala jí poděkovat, ale jak jsem po chvíli zjistil v kuchyni nebyla. Nechtěl jsem znova rušit mé rodiče z tak vzrušeného rozhovoru, který vedli, a tak jsem šel nahoru zpět ke své posteli.
Královna tam stále seděla otočená hlavou ke dveřím. Asi mě po celou tu dobu co jsem byl dole netrpělivě očekávala, jakoby čekala, že si budeme povídat o svých zážitcích, které jsme spolu zažili. Pohladil jsem jí, jako dneska už po několikáté a znova ulehl. Tiše jsem přemýšlel kde může Iva být. Napadlo mě  jedině na nákupu, ale proč by mi to naši neřekli? Bylo tak divné jak Iva z ničeho nic vstala a beze slov odešla. A teď jsem nevěděl  kde je. Nevím, jak dlouho je pryč, ale měl jsem divný pocit.
Nikdy jsem nezjistil proč se vlastně tak z ničeho nic vytratila, ale později jsem zjistil, jak moc musela být statečná a já jí  díky tomu nikdy nepřestal milovat, protože mi nechala ty poslední chvíle štěstí. Ale teď zpátky k mé nevidomosti kde asi vězí. Po další hodině přišla. Jako vyměněná, ale bez nákupu, jak jsem se domníval. Na otázku, kde byla mi jen letmo odpověděla, že se byla projít. A já to dál neřešil, ale možná jsem měl, jenže nepřišlo mi na tom nic divného. Zbytek dnů u našich proběhl dobře. Naši se stereotypně hádali a usmiřovali a já a Královna jsme nabrali dost sil abychom zas mohli normálně žít. Odjeli jsme od našich zdraví jak rybičky. A vrátili jsme se do našeho života, tak jako by se nikde nic nestalo. A na naší lesní příhodu jsme všichni zapomněli nebo spíš jsme to hodili do té nejhlubší části mozku.