Mazlíček jménem zábiják. 2. část: O dva roky dříve.

25.03.2013 08:57

Seděl jsem s kamarády v hospodě. Byl jsem tam s bráchou Jirkou, Danem, Lukášem a Petrem.Po několika pivech byla nálada už dosti bujará. A najednou přišla ta osudná věta, která mi na příštích pár let změnila život. ,,Asi nechám utratit svýho psa. Je to kousavá svině!!“ Řekl Lukáš z ničeho nic.
Nedával jsem tomu velkou váhu. Po osmi pivech kdo by dával, ale později se mi Lukáš zdál až moc odhodlaný. Nechtělo se mi tomu věřit. ,,Ty to fakt myslíš vážně? Proč chceš nechat Královnu utratit?“
Byl to krásný temperamentní pes. Bílá Argentinská doga..,,Ta kráva je agresivní! Nemám na ní nervy. Už dvakrát mě z ničeho nic kousla. A mojí máti taky, když přišla na návštěvu.Několikrát jsem to omlouval, ale teď už ne.Dyť je to s ní čím dál horší a když kousla mě, to byla poslední kapka. V pondělí tam s ní jdu a hotovo. Nehodlám pak někomu platit nemocenskou jen proto, že mám psa kripla!! !Navíc mám plány, který nelze splnit se psem.“
Piva ne piva myslel to vážně až moc, pomyslel jsem si, a to jsem nemohl připustit. Ostatní kluci mu jen přikyvovali, ale já nehodlal Královnu poslat na smrt. Já ne!! Jistě měla k tomu důvod aby ho kousla. Nikdy neměl moc pochopení pro psy ani cítění s nimi, ale já jsem jiný!! ,,Tak mi jí dej,nebo mi jí prodej!!“ Řekl jsem, čímž jsem mu úplně vyrazil dech.
.Ale já byl pevně odhodlán. Nevěřil jsem, že je tak agresivní. Přišlo mi jako by mluvil o jiném psu. Vždy když jsem přišel k Lukášovi, vítala mě tak šťastně, že není možné aby mohl myslet toho samého psa co já. ,,Děláš si srandu? Říkám, že je agresivní. Snad si nemyslíš, že jí ve třech letech převychováš?“ Řekl nevěřícně Lukáš,ale já byl rozhodnut jí získat. ,,Tak dáš mi jí nebo ne?? Vezmu si jí klidně ještě dnes.“ Byl jsem ochotný za Královnu bojovat a dát cokoli. A Lukáš to asi poznal. Vlastně jsem mu to ulehčil.Jemu a jeho svědomí. ,,Já ti ji dám.Peníze po tobě nechci, ale až ti ukousne prdel tak ji nevracej. Tak si pro ni pojď!“ Lukáš vstal hodil na stůl peníze, rozloučil se s ostatníma a vyšel ven. Já tam ještě chvíli zaraženě seděl.
Nečekal jsem že to půjde tak rychle a že je Lukáš schopen tak lehce dát psa někomu jinému.Musí být na něj přece po třech letech zvyklý a nemůže to pro něj být tak lehké..Trochu jsem se bál aby toho později nelitoval a nechtěl Královnu zpět, protože teď má v sobě přece jen pár piv a nevím jestli bych mu jí jakoby nic byl ochoten vrátit, ale věřil jsem, že by toho nebyl schopný…
Našel jsem venku Lukáše jak horlivě kouří cigaretu.,,Opravdu by si jí dal utratit?Má tě přece tak ráda, copak ti na ní vůbec nezáleží?“ Přišlo mi že jsem to řekl moc vyčítavě  a to jsem právě nechtěl.Třeba by si to mohl uvědomit a vzít to zpět. ,,No jasný. I kdyby mě nepokousala, tak bych řešil stejnou otázku co sní, protože odjíždim pryč. Ještě jsem to nikomu neřekl, ale dostal jsem nabídku k práci v Irsku. Je to pro mě skvělá příležitost a nehodlám jí promarnit. Abych ti řekl pravdu zamýšlel jsem ti jí nabídnout, protože do útulku bych ji nedal. Za dva týdny jedu. Vydělám si tam dobré peníze  a kdo ví? Možná tam i zůstanu. Teď můžu jed s klidným svědomím, protože u tebe se bude mít určitě dobře.“
Musel jsem uznat, že má Lukáš odvahu. Takhle odjed neznámo kam a nehledět na povinnosti. Jde si tvrdě za svým, na což bych já odvahu neměl zvlášť, když bych tu měl psa. Nedokázal bych ho takhle lehce odložit, ale Lukášovi jsem to nevyčítal. Byl to prostě Lukáš a já si Královnu vezmu rád. Dál už jsem mlčel. Když jsem se ocitl u něj doma, Královna samou radostí kňučela. Byla ráda, že nás vidí. Mě vítala skákáním a štěkáním.
Jakoby tušila, že jsem jí zachránil od jisté smrti. Lukáš si jí k sobě přivolal a objal ji. Na chvíli jsem v jeho očích zahlédl záblesk lítosti a smutku, ale hned se jeho výraz změnil na odhodlaný a neústupný. Přinesl mi pár Královniných věcí i s pelíškem. Připnul jsem si jí na vodítko. Nezdálo se, že by byla nějak překvapená. ,,Na jak dlouho jedeš?“ Zeptal jsem se i když mi to už říkal, ale chtěl jsem mu dát ještě chvíli času na rozmyšlenou a na rozloučení s Královnou, protože jsem věděl, že svá rozhodnutí nikdy nemění. ,,No nejdřív na dva roky, ale když mi to tam půjde, zůstanu tam. Tak teda se měj já tě pak nějak zkontaktuju. A ty Královno Davida nezlob.“
Dal Královně pusu na hlavu a zmizel za dveřmi bytu. Myslím si, že na něj šla  tehdy lítost, ale nechtěl abych to viděl, proto tak rychle zavřel dveře. Tenkrát jí viděl naposled, ale to jsme ještě ani jeden z nás nevěděli..,,Tak pojď Královno!“ Pobídl jsem ji a ona poslušně šla. Vyšli jsme ke mně domů, k její nové životní etapě a mojí nové zkušenosti i zodpovědnosti. Byl jsem nervózní. Nechtěl jsem zklamat ani jí  ani Lukáše a vlastně ani sebe.Byl jsem hlavně zvědavý co na to řekne Iva. Žil jsem s ní už několik let a dokonce jsem plánovali svatbu, ale psa? Královnu znala ,ale jak bude reagovat na to, že je už naše?Že máme psa? Myslím, že Královna mojí nervozitu vycítila. Olízla mi proto ruku a šla dál. Jakoby mi chtěla dát najevo, že se nemám bát a já opravdu si byl najednou jist, že bude vše v pořádku. Měl jsem pocit, že mi vše vychází a byl jsem spokojen. Jenže to se mělo za dva roky změnit v hotové peklo pro všechny tři.

Dorazili jsme po pár minutách domů.Královnu jsem vpustil do bytu jako první.Už to tam dobře znala a tak běžela do kuchyně kde cítila přítomnost Ivy. Já se zatím zouval, když se z kuchyně ozval vylekaná křik. ,, Ježíši Davide co to je???Královno! To jsi ty?!Co tu děláš co??“ Vešel jsem do kuchyně a viděl Ivu, jak se s Královnou vítá. ,,A Lukáš?Kde je?Co to máš za tašku?Ty si nebyl s klukama na pivu?“ Ptala se udiveně Iva a dívala se mi za rameno jestli se tam někde neschovává Lukáš.Byla zvyklá na naše srandy, ale tentokrát se žádná nekonala.
Všechno jsem jí vysvětloval, zatím co  ona dávala Královně misku s vodou. Mlčela a jen poslouchala. Trochu mě to zneklidňovalo.,,A to už je teda naše??Nechápu, že je toho schopný ji klidně dát pryč a jet si támhle někam do tramtárie!! Je dobře , že sis jí vzal ty. Tak teď jsme jedna velká rodina, ale poslyš jak je to s tim kousáním??“ Přijala to s radostí.Moc se mi ulevilo. S tím kousáním jsem jí to vysvětlil a ona se jen smála. ,,Jestli pokousala jeho mámu tak se jí ani nedivim, taky bych jí pokousala, být pes“ Říkala se smíchem Iva a já se na ní díval  a v duchu jsem si říkal, že mám opravdu skvělou holku a že jí moc miluju. A začli jsem žít jako normálně. Ze začátku si Královna občas po Lukášovi zasteskla.
Chodila po bytě a kňučela. Nebo čuchala ke dveřím jestli nejde, ale pak si zvykla, že už pro ní existujeme jen my dva s Ivou. Moc jsme si ji zamilovali. Královna mě všude doprovázela a já byl na ní hrdý. Hrdě jsem s ní chodil venku.Každý se na nás podíval nikomu neušla ta velká bílá argentinská doga s krásnou hlavičkou.Viděl jsem zkoumavé pohledy, které se ptaly co je to za psa. Moc mě to těšilo. Cizinci si jí fotily a já byl na ní moc pyšný. Najednou já potřeboval ji a ona mě. Žádné problémy jsem s ní neměl. Ani jednou mě nekousla, ani nezavrčela.
Poslouchala mě na slovo, takže jsem jí mohl pouštět z vodítka a ona se mně stejně držela jak klíště. Moc si mě hlídala abych se jí neztratil..Nechápal jsem v tu dobu, jak Lukáš mohl říct, že je agresivní. Párkrát mi přišel od Lukáše dopis, že se mu tam moc líbí, ale postupem času mi jich chodilo stále méně, až úplně přestal po čase psát. Jen občas mi přišla od něj ještě nějaká ta zpráva na mobil k Vánocům či k svátku. Stál jsem tenkrát u okna  a přemýšlel. ,,Lukáš se jistě kouká teď na moře“, přemýšlel jsem nahlas a smál se..U mé nohy seděla Královna a pozorovala mě. Pochopil jsem, že je čas jít s ní  zas ven na procházku.Byl jsem spokojený. Nic mi nechybělo.Pamatuji se na to jako by to bylo včera, jenže tenkrát jsem netušil, co se stane v dalších měsících, a že to bude začátek mé noční můry, která neměla nikdy skončit. A která ve mně měla zachovat velkou bolestivou vzpomínku.

 

Pamatuji se , jak jsem se vždy těšil z práce na to, až půjdu vyvenčit Královnu. S Ivou jsme se  tak  nějak střídali ve venčení. Také si jí moc zamilovala. Ale já se vždy snažil být z práce doma dříve, abych byl já kdo jí vyvenčí. Ani to ranní vstávání mi nevadilo. Nechával jsem jí běhat po parku. Byl jsem si jist, že na zavolání vždy přiběhne. Jak jsem se tak procházel parkem, zaslechl jsem v dálce jakýsi křik, kňučení a vrčení. ,,Královno k noze!“ Zakřičel jsem, aby se do toho nepřipojila. Myslel jsem si, že byla rvačka nějakých dvou psů.
Královnu jsem nikde neviděl.
Začal jsem se obávat kde je. Křik a kňučení bylo stále hlasitější. Zavolal  jsem na ní ještě párkrát a rychlím krokem jsem se blížil ke křiku co jsem slyšel. Marně, Královna nikde. Křik jakési paní se měnil v beznadějný řev. Moc jsem jí nerozuměl. Začal jsem běžet k tomu místu a za křovím jsem to spatřil!!Uprostřed celé té rvačky byla Královna!! Rvala se tam s nějakým dobrmanem a nebohá majitelka té fenky od dobrmana se je snažila oddělit, ale marně. Obě fenky byly v transu. Přiběhl jsem k místu a okřikoval Královnu. Vůbec mě nevnímala. Jen kousala do druhého psa a vrčela. Byl jsem překvapen.
Takhle jsem jí ještě neviděl. Byl jsem z toho v šoku a vystrašený zároveň.Nechtělo se mi věřit, že to co vidím je pravda. ,,Sakra odtrhněte toho čokla!“ křikla ta paní a to mě probralo. Čapl jsem Královnu a trhl s ní tak do strany, že zakňourala a vrhla se bokem do strany na zem.Fenka se na ní chtěla znovu vrhnout, ale její paní jí zadržela. Královna se také hned vymrštila, jak zpozorovala rychlejší pohyb ze strany nepřítele a chystala se znovu na ní skočit, ale to jsem jí stihl zadržet a dát na vodítko. Všiml jsem si, že má prokousnuté  ucho, ale vůbec to nevnímala.
Byla na některých místech i  poškrábaná a tekla jí krev.S očí jí vyzařovala jakási šílenost a hladovost po boji já sám jsem byl překvapen jak vypadala.Jakoby to nebyla ona. Dobrmanka nedopadla o nic lépe. Měla natrhlý čumák a na přední pacce měla kousnutí. Byl jsem celý otřesený z toho co jsem viděl. Bylo to jak z nějakého filmu či snu z kterého se každou chvíli probudím. Pani na mě křičela co to mám za nestvůru a ať si jí odvedu, ale já jí nevnímal, jen jsem se snažil vzdálit tomu hroznému místu. Utéct od pohledů zvědavých přihlížejících a taky nadávkám té dámy, která všechno sváděla na mne.,,Ale já za to přece nemůžu!! Je přece normální, že se feny nesnášejí. Nebo ne??“ Kladl jsem si tyto otázky cestou domů.
Najednou pro mě venčení Královny ztratilo půvab. Chtěl jsem být co nejdříve doma.Ruce se mi hrozně třásly a bylo mi do pláče. Neviděl jsem chybu v Královně, ale v sobě. Neměl jsem jí vypouštět z dohledu ani z vodítka. Jak jsem mohl být takhle nezodpovědný! Když jsem se podíval na Královnu jak vedle mě kráčí jakoby se nic nestalo, trochu mě to znejistilo. Nehodlal jsem si připustit, že Lukáš měl pravdu. To přece nemůže být pravda.Snažil jsem se jí trochu pokárat, ale jen na mě nechápavě koukala.Jakoby už zapomněla co se stalo. Jediný já, z nás dvou, jsem byl z toho dosti vylekaný. Cestou domů jsem měl pocit, jakoby každý na mně koukal a při tom říkal:,,ty za to můžeš!!“ Věděl jsem, že si to jen namlouvám, ale nechtěl jsem se v tu chvíli přesvědčovat o opaku. Bral jsem to jako nevyhnutelné. Byl jsem na to zvyklý už z mládí, kdy mě můj otec ,vychovávaný stejně striktně jako já jím, při nějakém přestupku nakázal se svléknout a postavit se před dům, ať byla zima či léto. A já musel snášet ty zvědavé a posměšné pohledy. Jenže když se to stávalo rutinou až do mých 15. let lidé už si toho pak přestávali pomalu všímat.Jen se pousmáli a hleděli si svého.
Ale pro mě to bylo hrozné. Nevnímal jsem sníh, který se mi zabodával do chodidel jako jehličky, když byla zima, vnímal jsem jen pohledy cizích a úsměšky mých vrstevníků.Nesnášel jsem tehdy svého otce za to, jak mě zesměšňoval před mými kamarády, kteří si tam vodili své kamarády, jako bych byl nějaká atrakce, ale teď si uvědomuju, že to bylo to nejvýchovnější a nejlepší co mohl udělat. On sám byl veden tvrdou rukou svého otce, kterému žádná rána nevylítla na darmo, aniž by nezasáhla jeho hlavu, či jinou část těla. A on si to moc dobře pamatoval.Proto na mě nikdy nevstáhl ruku, a ani jednou mě neuhodil.Bál se ,že bych stejně jako on, měl trauma z každé rychle zdvihnuté ruky a prudkých pohybů, jako měl on.
Vzpomínám si, když se konala nějaká rodinná oslava a hodně se pilo a slavilo, táta se stranil. Bál se všech rychlých pohybů, protože se toho vždy lekl a příbuzní si ho za to dobírali. A já to tenkrát nechápal, ba dokonce jsem mu to škodolibě přál za to, co on prováděl mě. Byl bych tenkrát radši aby mě mlátil, než potupa před celým městem, ale to už je dávno. Tady mě žádný kolem jdoucí nezná a já nestojím nahý za dveřmi. Jsem dospělý chlap co kráčí rychlým krokem po okolí neznámo kam. Jsem jeden z mnoha a každému je jedno , kdo se kolem nich prochází, každý si hledí svého a svých starostí, ale nikdo jich nemá teď tolik jako já. Měl jsem pocit jako bych měl na bedrech nějaký problém, nebo průšvih. Neustále se ve mně něco svíralo pokaždé, když jsem si vzpomněl na tu melu s Královnou. Šel jsem domů jako zpráskaný pes.
Když jsem dorazil ,ošetřil jsem trochu její rány.Protože neměla nic vážnějšího, stačilo, když si to hlavně olízala. Potom jsem si sedl do křesla a koukal do zdi. Pořád se mi ta událost promítala před očima,jak hororový film a já jen strnule civěl před sebe. Vytvářel jsem si ve své fantazii svůj vlastní film, kde jsem si představoval co jsem mohl udělat aby se to nestalo nebo jak zabránit všem zraněním, co obě fenky utrpěly, ale to byl opravdu jen můj, fantazií vymyšlený Sci-Fi film, který ve skutečnosti dopadl jinak..  Smutně jsem se začal rozhlížet prázdným pohledem po pokoji. Královna spokojeně ležela ve svém pelíšku a spala.Do dnes nevím, jestli právě tato příhoda v ní neprobudila určité choutky po boji nebo po lovení. Jedno, ale vím určitě. Už to nebyla ta Královna co jsem si vzal od Lukáše….