Mazlíček jménem zabiják. 1. část: PROLOG

14.03.2013 15:13

,,Můžu začít?“Zeptal se mě doktor s injekční stříkačkou v ruce. Se slzama v očích a s třesoucím se hlasem jsem řekl ano, ale v duchu jsem si přál, aby to bylo ne. Pozoroval jsem Královnu a zkoumal její pohled. Byl vyrovnaný a smířlivý, jako pohled lovce, který stojí tváří v tvář své oběti. Na chvilku jsem zaváhal, jestli mám nechat doktora pokračovat, nebo jí dát další šanci, ale hned jsem si uvědomil, že by to dopadlo stejně.
V klidu si nechala injekci píchnout. Jakoby věděla, že dá klid mě i sobě.,,Za dvě minuty by to mělo začít působit.“ Oznámil mi doktor a odešel kamsi do zadní místnosti. Teď jsem tu byl jen já a Královna. Objal jsem jí opatrně kolem krku, až jsem se neudržel a rozbrečel se. Teď mi bylo jedno, jestli mě někdo uvidí.
V tu chvíli mě nic nezajímalo,jen ona. Žádné okolí pro mě neexistovalo, jen já a Královna. Olízla mi ucho. Zadíval jsem se jí do očí a nečetl jsem v nich nenávist, ale jen vděčnost.Držel jsem její hlavu ve svých rukách a dal jí pusu mezi oči. Znala tuto pusu moc dobře. Byl to můj největší projev lásky a to ona věděla. Zavrtěla slabě ocasem, protože na větší projev radosti se již nezmohla.
To už jsem nevydržel. Přišel další nával pláče. Zalapal jsem po dechu, abych alespoň trochu zabránil přívalu slz, ale marně. Moje mužnost a sebezapření bylo ta tam a to jen díky jejímu zavrtění ocasem..Jak jsem se opíral o stůl na kterém ležela, abych se neskácel na zem, šťouchla mě svým čumákem do ruky. Nahnul jsem se k ní aby mi viděla do obličeje. Podívala se mi do očí a olízla mě..Zavřela oči, ale jazyk zastrčit nestihla. Zůstal vyplázlý na mé ruce. Usnula navždy. Stál jsem tam s její hlavou na mé ruce a ani se nehnul.
Chtělo se mi řvát, ale věděl jsem, že bych teď nevydal ani hlásku, protože mě dusila bolest a pláč.Bylo toho tolik, že jsem už ani brečet nemohl.Jen jsem koukal na bílé tělíčko, co přede mnou leželo. Začal jsem se ptát sám sebe jestli jsem podnikl opravdu všechno na její převýchovu. Jestli toto byla opravdu poslední možnost. Jestli jsem jí neodsoudil k smrti jen z pohodlnosti, ale byl jsem si jist, že jsem udělal správně.
Za chvíli přišel doktor, vlastně veterinář.,,Jste v pořádku?“ Zeptal se stupidně. Jak jsem mohl být v pořádku?Vždyť jsem poslal na smrt mojí Královnu?!! Naposledy jsem se na Královnu podíval a vyběhl jsem z ordinace.Byl jsem na zhroucení, ale nechtěl jsem aby to na mě veterinář poznal, protože on nemůže pochopit co prožívám!!!!!!
On, který se se smrtí zvířat setkává každý den. Venku mě porazil závan vzduchu.Už jsem na nic nemyslel.Jen jsem zamířil k nejbližší hospodě a byl jsem odhodlán  strávit tam věčnost a utopit svůj žal v pivu, ale věděl jsem, že vzpomínky v chlastu neutopím..