Jak jsem se ocitla na běžeckém tréninku, ze kterého se vyklubal rychlostní běh a má smrt.

11.09.2015 12:24

Kdekdo už četl můj článek o tom, jak jsem se pustila do běhání. A opravdu jsem statečně pravidelně běhala do období státnic, kdy jsem si udělala menší (spíš větší) pauzu od běhání.

 

Nicméně kamarádka mi navrhla, ať s ní jdu na běžecký trénink, který pořádá jedna sportovní značka. Vyvalila jsem oči a vysvětlila jí, že opravdu nemám nic naběháno a že její 10-kilometrové běhy, které mi na ní prozrazuje aplikace Nike mě také rozhodně nepřesvědčují k mé účasti. Nehledě na to, že den předtím jsem sice komorně, ale i přesto slavila narozeniny šumivým vínem. Uklidňovala mě, že dostanu zdarma triko (herdek udeřila na mé čecháčkovství, protože na to slyšíme každý) a navíc se naučím správnou techniku běhání. Dobře, přesvědčila mě a navíc jsem se uklidňovala myšlenkou, že v tomhle tréninku se určitě ztratím v davu, jenže opak byl pravdou a výsledkem všeho bylo, že jsem se stala terčem pozornosti všech a všeho kolem a jak se to přihodilo? Tak to musím začít úplně od začátku a bez servítek…

Takže jsme dorazily na Náměstí Republiky. Akce byla perfektně připravená. Vyfasovaly jsme čip, který bude zaznamenávat naší rychlost, v tu chvíli jsem se zarazila, jaká rychlost, když je to trénink? Pak jsme dostaly také slibovaná trika a mé přemýšlení o podstatě čipu šlo stranou. Kupodivu vypadala velice kvalitní, seděla a byla pohodlná. Můj zásadní problém na celé akci byl, což jsem si dříve neuvědomila v tom spěchu po práci, že jsem si přibalila sportovní oblečení. Na tom by nebylo nic tak divného. Horší je, když si uvědomíte při převlékání, že nemáte oholené nohy (pochopí jen ženy) a k tomu všemu jste si sice vzaly slušivé kalhoty, ale ty sahají jen ke kolenům. První trapas je na spadnutí. Říkám své kamarádce Anetě, jestli uvidíš nějakého fotografa, že fotí náhodou detail mé běžecké boty okamžitě po něm skoč a ten nafocený materiál zlikviduj! Je mi jedno jak, jsi kamarádka a jeho režim Makro na fotoaparátu mi zrovna na kráse mých nohou nepřidá. Smála se a uklidňovala mě, že to není vůbec vidět. Má ostražitost nabrala obrátky v momentě, když jsem zjistila, že ženské nedělají nic jiného, než že sjíždí pohledem ostatní „konkurentky“ včetně kvality oholených nohou. Byla jsem nešťastná, nicméně jsem se uklidňovala myšlenkou, že na to nesmím upozorňovat.

Nevím z jakého důvodu jestli jsem se tvářila až moc profesionálně v tom davu stejných triček, nicméně mě oslovila jedna paní tak, jako bych já byla organizátorka a kladla mi různé otázky. Odpovídala jsem, jak to jen šlo a nevěděla, zda si ze mě nedělá srandu, či to není skrytá kamera. Buď jsem se já tvářila moc důležitě a nebo ona vůbec nepochopila, proč stojím v tom davu a ne na stupínku s trenéry. Odpověděla jsem jí na pár dotazů a řekla jsem, že už musím jít. V mikrofonu se mezitím ozvalo pár bodů k organizaci. Věta, na zahřátí poběžíme zhruba 3 kilometry, tam si pak dáme trénink a pak poběžíme míli na čas, který vám změří ten čip. Bingo! Záhada čipu vyřešena. Jenže co já s tou mojí kocovinkou, která se s nadcházejícím večerem zhoršovala, špatnou fyzičkou a žádným tréninkem? Podívala jsem se na Anetu, která už vypadala velice namotivována tím, že by ráda tu míly zaběhla pod 8 minut. Vytřeštila jsem na ní oči a pomyslela jsem si, jediná moje záchrana je ztratit se v davu, jenže jsem si neuvědomila, že k tomu abyste se ztratily v davu, je potřeba stíhat to tempo, který dav má a to byla základní chyba v mém tak dokonalém strategickém plánu.

Vyběhli jsme velice pozvolně a já si říkala, jo tak dobrý to není problém. To se zatím dá. Po půl kilometru, jsem si uvědomila, že je to teprve jen půl kilometru. Po dalším jsem začala hlasitěji funět a na Anety poklidnou konverzaci, kterou chtěla začít jsem odpovídala jen hmm, což jsem spojila rovnou s výdechem. Nebyla jsem schopná na nějakou větu. Začala jsem přemýšlet nad technikou svého běhu, protože přede mnou běžela holčina naprosto dokonale a já se pokoušela to okoukat. Jenže soustředění na techniku mě tak zaměstnávalo, že jsem přestala dýchat a to byla chyba. Objevilo se píchání v boku. Zmohla jsem se jen na to, že jsem Anetě řekla ať běží, já se tam nějak dopracuji. Za mnou bylo už jen pár lidí spolu s jedním trenérem. Myslela jsem, že mě předběhnou a já si poběžím po svém, ale pan trenér se připojil ke mně a začal si povídat!!! Počítala jsem andělíčky, vyptávala jsem se co mám dělat s tím pícháním (samozřejmě v boku). A jak mu vysvětlit že už jsem před pár metry chtěla jít krokem, ale teď mi je to blbý. Začala jsem dost sípat. Byl velice hodný a sám navrhnul, že můžeme chvilinku jít, než rozchodím to píchání (opět jen v boku). Všichni už na stanovišti stály a čekaly na poslední (mě a toho trenéra). První trapas, nicméně nikdo si toho nevšímal. Začalo se cvičit, vysvětlily se techniky správného rozcvičení a zhruba po 30 minutách se mělo vyběhnout ze Štvanice směr Náměstí Republiky a na čas! Říkám Anet, že se vybíhá po dvojicích po 20 vteřinách, ale ať se se mnou nezdržuje, běží si na ten svůj čásek a já si poběžím pianko, protože to tady chci už jen přežít.

Smůla byla, že jak jsme tam postávaly a čekaly až přijdeme na řadu cítila jsem, jak mi ztěžkly a ztuhly nohy a já věděla, že se moc velkých výkonů nedočkám. Ještě větší smůla byl fakt, že ten hlavní organizátor a trenér (ne ten co běžel se mnou sem) tak nám zvesela řekl, že poběží s námi. Ztěžka jsem polkla, ale uklidňovala jsem se myšlenkou, že poběží s Anet a já se nenápadně odpojím. Chyba! Chyba! Chyba! My vyběhly, já po pár metrech zpomalila ať oni běží, Aneta se mi pomalu vzdalovala jak balonek Wilson na moři v Trosečníkovi, ale víc než tento fakt mě znepokojovalo, že vedle mě zpomaloval i ten hlavní trenér. Už bylo přítmí, já myslela, že se schovám pod rouškou tmy, ale teď to nejde. Co mám dělat? Předstírat vyvrknutý kotník, pochroumané koleno, závrať, protože na zvracení mi bylo, tak by to nemusel být až takový herecký výkon. S vypětím všech sil jsem mu zdvořile řekla, ať se se mnou nezdržuje, ale on mi jen opáčil, že je to v pohodě, poběžíme na pohodičku. Nejen, že nás všichni vybíhající po mně již předehnali, ale k nám se přidal ještě fotograf, který běžel naším tempem, ale byl ověšen různými brašnami na foťáky a jinými věcmi. Takže i fotograf to zvládá bez mrknutí? No to je gól. Jelikož jsem se narodila v centru, přesně jsem věděla, jak daleko ještě zbývá uběhnout a dělalo se mi opravdu nevolno. Mezitím trenér pomocníkům na stanovišti oznamoval, že děkuje a že jsme poslední. Ten radostný pohled v jejich tváři, že mají padla, mě trochu uklidňoval, že mě vlastně rádi vidí. Chvíli jsme šli a chvíli běželi vždy od stanoviště co trenér určil a pak mi to začalo docházet. Já, tady s hlavním trenérem a organizátorem, úplně poslední a co to znamená?! Že jak budu dobíhat, všichni budou nastoupený a budou koukat na toho, kdo dobíhá jako poslední! Nééééééééééé! Co teď? Moje heslo „Hlavně nenápadně, ztratit se v davu, ve tmě“ všechno špatně. A já věděla, že mám spočítáno. Trenér na mě, že se blížíme do cílové rovinky a ať posledních 50 metrů zaberu. Zaberu? Jak zaberu? Co mám zabrat? Já zabrala svoje poslední síly po sto metrech od startu, tak kde mám teď zabírat? Takhle zabrat nějakou lavičku vedle bezdomovce, to by panečku koukal, ale zrychlit na maximum? Bože můj, jak tohle dopadne.

Výsledek všeho byl, že se mi chtělo umřít, když jsem v mikrofonu slyšela: „Táááák a běží nám poslední, tak zafandíme pořádně!!“ A to byl konec mé celé strategie dočista!  Kolemjdoucí cizinci se zastavovali a koukaly, fotografové se seběhly k cílové rovince, běžci skandovali a já nabrala všechny síly na to abych naplno běžela posledních 50 metrů. Cíl! Doběhla jsem, v uších mi hučelo, trenér si se mnou plácl já dostala energy drink a nebyla schopná slova. Anet, která skandovala ze všech nejvíc mi pak řekla, že se seběhli všichni fotografové, že to bylo hustý. Čert vem moje neoholené nohy. Tohle prostě byl úlet a já doufám, že jsem to zvládla s grácií. A mimochodem, tu míly jsem dala něco přes 10 min a časově jsem nebyla poslední. Takže jsem si možná tohle entrée do cíle zasloužila...

P.S. Věnováno mé kamarádce Anetě se vzkazem: "Příště chci znát všechny informace o akci"

 

https://zeniskova.blog.idnes.cz/c/476321/jak-jsem-se-ocitla-na-bezeckem-treninku-z-ktereho-se-vyklubal-rychlostni-beh-a-ma-smrt.html