IX. Mé objevování Ameriky, aneb Čech všude kam se podíváš…

23.09.2014 09:18

Je to už rok, co jsem tam byla, ale ani na minutu není mé přesvědčení o krásách Ameriky menší a ani jistota, že tenhle výlet do oněch míst nebyl poslední. Díky těmto řádkům, prožívám celé dobrodružství znovu a znovu a nemůžu se toho nabažit…

 

Jak už jsem psala v předchozím článku, večer po prohlídce kaňonu jsme šly opět se sestřenkou na večeři. Tentokrát jsme si řekly, že k dobré večeři si dáme i pořádný drink. Po chvilce plánování další cesty a upíjení piva se mi zdálo, že jsem zaslechla české slovo. Zvedla jsem hlavu a bloudila zrakem po místnosti, odkud to asi šlo. Skupinka na baru, očividně štamgastů, česky nevypadala, takže tu jsem vyřadila, ale u jednoho stolu bylo několik chlápků a ty obličeje se mi zdály známé a takové české. Jarunka se na to také zaměřila, ale jak jsme pak slyšely angličtinu od rodilých mluvčí, přestaly jsme tomu opět věnovat pozornost. Jenže za chvíli jsem opět zaslechla a tentokrát neomylné zvolání „ty vole“. Víc české, už to být nemohlo. Češi, to je jasný! Usmály jsme se na ně a když jsme se střetly s pohledem jednoho zavolaly jsme, že zdravíme krajany. Chlápkovi se rozzářily oči, pověděl to ostatním a okamžitě jsme byly pozváni ke stolu.

Zjistily jsme, že jsou to motorkáři, kteří jedou po Rout 66 z východu na západ každý rok a vždy berou s sebou své britské kamarády. Takže jsme musely mluvit jak česky tak anglicky abychom kamarády neodřízli. Popovídali jsme si co kdo dělá, popili pár drinků a strávili příjemný večer. S Jarunkou jsme se po chvíli zvedly k odchodu. Kluci říkali, že už také půjdou, protože v baru zavírali, ale my chtěli jít napřed. Nestály jsme o doprovod i když byli sebevíc sympatičtí a milí. Jak si tak s Jarkou vykračujeme, povídáme o té náhodě a plánům na další den, odemykám náš pokoj a slyším přibližující se hlasy. Opět skupinka krajanů, já vcházím dovnitř a najednou za sebou slyším ránu, Jarunka nikde a vchodové dveře se pomalu zavírají. Jdu zpět ke dveřím, otevřu je a najednou vidím Jarku, jak se sbírá ze země, skočila šipku do otevřených dveří a já jen v dálce slyšela chlapy, jak volají, zda je vše v pohodě. Nezmohla jsem se na nic. Měla jsem záchvat smíchu, protože jak Jarunka spadla a chtěla vstát, tak si stoupla na čtyři, jenže slyšela chlapy a aby nebyl trapas skočila do mnou otevřených dveří takovou šipku, jen aby jí nezahlédli, ale marně. Nerada se směji cizímu neštěstí, ale celá ta situace byla tak směšná, že jsem si hezky po česku málem načůrala do kalhot. Jarunka měla sedřené koleno, ale ležela na zemi s takovým smíchem, že nemohla ani vstát. Podotýkám, že nebyla podnapilá, ale zradil jí nerovný chodník a pantoflíčky s podpatkem a když k tomu připočtu její ladnou chůzi, protože každým okamžikem čekala, že bude v zorném poli krajanů, výsledek byl fenomenální. Tak upřímné zasmání od srdce nás příjemně naladilo na spánek, i když ještě několikrát potom, když jsme se jen na sebe podívaly, nebo naznačily na co myslíme, dostaly jsme opět nepřekonatelný amok smíchu.

 

Druhý den jsme měly naplánovanou další zajímavou cestu. Ani si nedokážete představit, jak lahodné je pro uši slyšet v cizí zemi řeč vám tak známou, kdy nemusíte přemýšlet nad významem slov. Bylo to milé setkání od domova tak daleko. Ráno po snídani jsme se zabalily a byly připravené vydat se na další cestu. Ta měla vést do Los Angeles, kde jsem se měla setkat s mou kamarádkou z vysoké školy Míšou. Bydlela se svým manželem Joem kousek od LA. Počasí nám neuvěřitelně přálo, v rádiu hrálo country  a cestou podél silnice jsme poprvé v životě zahlédla malá písečná tornáda, jak se honily po obrovském prostranství a nejednou se rozplynuly. Venku bylo vedro neskutečné, měly jsme co dělat, abychom se z vychlazeného auta dokázaly aklimatizovat venku. Vlnící se vzduch nad silnicí a v dálce se vlnící trucky v americkém stylu byl tak krásný zážitek, že se to jen těžko popisuje. Opět jsem si musela říct, že jsem tady a že je to naprosto skvělé a že to není fatamorgána.

 

Po čtyřech hodinách jízdy, kdy jsme vyjedly veškeré zásoby co auto nabízelo, ať to bylo sušené maso, bonbony, pití a další pamlsky, rozhodly jsme se, že se někde stavíme na jídlo. Ještě jsem viděla na mapě obrovskou vodní plochu Salton Sea a řekla jsem, že někde v jejím okolí se můžeme zastavit. Jenže čím víc jste u mexických hranic, tím víc potkáte Mexikánců a ne ledajakých… Z vodní nádrže, která měla být přenádherná se sice opravdu vyvrbila velká vodní plocha, ale díky horkům, byla voda na ústupu, takže celé okolí páchlo rybinou a všude lítaly mouchy. Vystoupila jsem, protože jsem velice nutně potřebovala čůrat, ale tak jak to vypadalo pustě, nebyl nikde ani keřík, ani strom. Takže jediné řešení v zemi nikoho bylo využít úkryt za autem. S úlevou jsem vstala a spěchala do auta, když jsem viděla, jak se k nám někdo blíží. Nasedly jsme rychle a odjely pryč. Sjet totiž z dálnice nebyl nejlepší nápad. Zaujal mě název města Mecca, tam bychom se totiž mohly najíst a případně najít hotel. Projížděly jsme kolem a viděly jsme doslova město duchů. Zohavená mladá dívka šla po chodníku a něco si vykřikovala a nebo zvláštní skupinky. Hotel jsme opravdu našly, ale když to Jarunka viděla, přibrzdila, rozhlédla se, tak jen řekla, tak tady přes noc auto nenecháme. Nechápala jsem její vystrašenost a trochu mě to rozčilovalo, protože jsem začínala mít hlad a chtěla jsem si dát sprchu. Projely jsme kolem čínského bistra drive in a já zvolala, že to jsem ještě neviděla, aby i čínská restaurace měla drive. Jarka se na mě podívala a řekla s kamenou tváří, ty to nechápeš? Tady totiž nikdo nemá odvahu vystoupit z auta, tak nemá cenu dělat restaurace. Zasmála jsem se, asi na tom něco bylo. Vrátily jsme se na dálnici a jely dál směr LA. Nakonec jsme se rozhodly, že naše další zastávka bude Palm Springs a i přesto, že to ve mně evokovalo tu zpěvačku Alice Springs, kterou v lásce nemám, nevím proč. Dojezd do cíle byl zhruba 45 minut a řeknu vám, bylo to dobré rozhodnutí…