IV. Mé objevování Ameriky, aneb viva Las Vegas poprvé.

29.08.2013 10:26

Se sestřenkou nám začala očekávaná pouť po západním pobřeží Ameriky. Plánovaný start? Letěly jsme do Las Vegas, kde si později půjčíme auto a vyjedeme oklikou zpět nahoru do Seattlu. Ale tohle je teprve začátek a já letím do města plného hazardu! Ano přiznávám, asi jako každá žena jsem tam očekávala, že třeba přijde neslušný návrh, jak ve filmu dostala Demi Moore od velice sympatického Redforda. Nebo že tam po mě někdo hodí žeton v hodnotě 10 tisíc a řekne bav se. Bohužel nic z toho se nestalo a já tam nechala jen hromadu peněz. Ale to předbíhám…

 

Podařilo se mi sestřenku přinutit zabalit nás společně do jednoho kufru, který splňoval parametry příručního. Jednoduše žádné zbytečnosti. Nevím na co jsem myslela, ale asi jsem si neuvědomila, že sice jen víkend trávíme ve Vegas v hotelu, ale pak nás čeká 10 dní jízdy v autě a tam se některé kousky oblečení navíc mohly hodit. Nicméně měly jsme jeden kufr a já byla neskutečně pyšná, že nejsme jak pipiny s deseti kufry. V první chvíli jsem se zalekla, že nás čeká opět letiště a já, která musela poslušně na letišti oznámit za kým a proč letím a kdy se vracím zpět, jsem měla znovu lézt do jámy lvové. Bála jsem se, jestli tím něco neporuším, ale jakmile jednou dostanete razítko do pasu, můžete pak cestovat po Státech, jak chcete. A já tam razítko měla.. Mé první razítko, protože vedle razítka Městské části, která pas vydává nemáte šanci po EU jiné razítko dostat. A tak jsem se na něj koukala a říkala si, že tohle americké razítko už nikdy nesmím vyměnit. Skutečnost, že díky platnosti pasu o toto razítko dřív nebo později stejně přijdu mi vůbec nešla na mysl. Letiště, nyní po boku sestřenky, jsem si užívala mnohem více, protože kontrola byla jen tak mimochodem, nic zvláštního. Jediné co mě zarazilo, jak se všichni  zouvali do ponožek. Bylo to vážně vtipné, když před vámi stojí chlap v celku ucházející a jak ho sjíždíte od hlavy dolů zjistíte, že stojí v ponožkách s koukajícím palcem. V letadle jsme si daly mini lahvičku ginu s tonikem (ne jednu, ale dvě) a mě bylo u okýnka krásně, jak malému dítěti. Přilétaly jsme do Vegas večer a mě se naskytl neuvěřitelný pohled na celé světélkující město. Kousek od Vegas sice hořelo, ale to mi v tu chvíli přišlo jak nějaká sranda. Já vím, je to strašně hloupé, ale pokud se blížíte do takového města, města fascinujících světel, co znáte jen z televize, přírodní katastrofy jdou stranou. Ale přiznávám, tohle byl malý ohýnek, na poprvé jsem to nedokázala ani rozpoznat a dokonce i Jarča se nad tím moc nepozastavila, a tak jsem se dále kochala tou krásou barev města. Letadlo přistálo a v tubusu bylo omračující husté teplo. Není se čemu divit v červenci. Sestřenka mě na to připravovala, ale já dělala hrdinku. Vyšly jsme do haly a všude kolem stály hrací automaty. Mé oči se rozsvítily. Touha zahrát si hned a tady byla silná. Jen pro vysvětlenou, opravdu nejsem žádný hazardní hráč, ale teď jsem vypadala, jak kdybych se vracela z léčení u pana Nešpora a hned musela čelit pokušení. Jarunka mě musela vyfotit u automatu a já poslala MMS domů. Vtipné je, že automat v Česku kdekoli v herně mi nikdy takovou radost neudělá. Ta Amerika to prostě umí prodat i s atmosférou. V Čechách z toho má člověk spíše deprese, když vidí ty světélkující bedýnky a ví, co vše se dá prohrát, ale tady? Je z toho nepsaný zákon, že si prostě musíte zahrát, když už tady jste. Bylo by to stejné, jako jít na ochutnávku sýrů a přitom být alergik na mléčné výrobky. Jednoduše holý nesmysl…

Šly jsme pro můj první americký taxik, žlutý. Taxikář vystoupil, naložil nám kufr, slušně se zeptal zda jen jeden, my hrdě řekly ano a posadily se. Jely jsme do hotelu Paříž a v průběhu cesty si s námi vykládal jako tisíckrát za tuhle noc. Z vysílačky se ozývalo jakési klábosení dispečerky. Krásně se to poslouchalo, protože jsem si opět připadala jak ve filmu. Když na vás řidič kouká přes zpětné zrcátko, pod ním ta jeho licence, zvuk rádia a dispečerky. Těžko vás to nevtáhne. Panenko skákavá, zdá se mi to nebo tu vážně jsem?! Město krásné a světélkující! Pak jsme dojely k hotelu, a Jarča platila kartou, co to bylo za přístroj divila jsem se. Vypadal jako ovládání od hrací konzole, projela kartou, namačkala částku včetně tipu a bylo vyřízeno. Viděla jsem to poprvé, ale moc se mi to líbilo. Ach ta Amerika.

Hotel Paříž, jedním slovem krása. Uprostřed celého komplexu byla Eiffelova věž, která prostupovala vnitřkem haly. Nikdy jsem v Paříži nebyla, a tak si dokážete představit můj obdiv. Tady budeme jednu noc a pak se přemístíme do jiného hotelu, kde jsme měly sraz s Jarčinými kamarádkami, ale teď jsem tady a je mi krásně. Hala plná automatů, rulety, black jacku, tak tohle jsem si vážně nepředstavovala. Netušila jsem, že vše je v hotelech a ne jen v casinech. V hotelu jsme se převlíkly, že půjdeme prozkoumat město, první co mě na pokoji fascinovalo, byl malý kávovar s instatní kávou v pytlíčku. Co to je? To jsem v životě v žádném hotelu neviděla. Později jsem zjistila, že je to zcela běžné kdekoli v hotelu, ale teď mě to překvapilo. Samozřejmě jsme si na sebe vzaly věci, které byly uloženy ve spodní části kufru a se skládáním zpět jsme si hlavu nedělaly, takže si dokážete představit, jak jsme opouštěly pokoj. Byl v takovém stavu, že i kdybychom mezi oblečením měly zlatá vejce, žádný lupič by se do téhle akce nepouštěl i kdyby na něj čekal welcome drink…

Procházela jsem městem, jak ve snách. Chtěla jsem si fotit každý světelný nápis, každého bezdomovce s cedulkou, ale věděla jsem, že je to nevhodné. Fascinující a krásné. Musím říct, že spousta různých lidí,  zvláštních existencí a smutných osudů se setkává na jednom místě. Nevím, jestli to bylo tím teplem, nedostatkem tekutin, ale ve mně to nechávalo omračující pocity. Jiný svět, kompletně jiný svět. A já byla šťastná. Hlavně proto, že mě tu čekají ještě další dva dny, takže jsem věděla, že tohle je jen začátek. Po procházce jsme se vrátily na hotel a já usínala s krásným výhledem na město s pocitem, že zítra začne velká jízda a únavou z nově nabytých zážitků, jsem padla do říše snů…