III. Mé poznávání Ameriky, aneb Bůh jí žehnej…

20.08.2013 13:12

Je to přesně jak píši v nadpisu. Nemůžu jinak. Od mého příletu jsem zažívala jedno haló za druhým. Protože moje sestřenka se měla vrátit z nějakého festivalu dva dny po mém příjezdu, pobývala jsem tyto dny u tety. Byly to nezapomenutelné chvíle. Jednak proto, že se k ní jelo hodně, ale opravdu hodně dlouho lesem, kde jsme později na cestě potkaly medvídě, ale také pro to krásné prostředí. Stromy pokryté lišejníky a lesy s obrovskými netknutými kládami všude kolem. Tetička bydlí v místě, kde je zásobárna vody pro celé město a z toho důvodu se tam nemůže jezdit velkými stroji, či případně dřevo kácet. Nechtějí znečistit zdroje… Každý večer chodí s pejsky na procházku po lese a když mě vyzvali ať jdu také, popadla jsem foťák a cupitala ve vypůjčených teniskách, protože já inteligent jsem si na tento výlet k tetě vzala jen žabky… Nevím, co bych v tom mokřinatém lese, který vypadá, jak z filmu Cesta do pravěku, chtěla dělat. Leda je zout a odhánět hmyz kolem hlavy. Protože na nohou by mi byly prospěšné jako podpatky na poli. Holt městská dámička vyjela do přírody. Trochu jsem znervózněla, když si tety manžel vzal za pas zbraň a do ruky jakýsi roh. Velice opatrně a jen tak mimochodem jsem se zeptala k čemupak? Prý roh má pro psy na přivolání a tu zbraň kdybychom potkali medvěda. Tahle možnost, která se nabízela mi byla oznámena tak samozřejmě, že jsem jen byla schopna přikývnout a štelovat si foťák. Skvělé, hned jsem byla klidnější. Já, která viděla medvěda naposledy v Krumlově a hodně z dálky, si teď budu štrádovat napříč jeho územím. Další moje opatrná otázka, zda je to časté? Zněla jsem tak nevinně, jak když Vám vypadne elektřina a vy jako host se zeptáte, co je? To se děje často? Ale krve by se ve mně nedořezal. Protože věřte mi, tetička bydlí uprostřed lesa, takže sebe uklidňující fráze „Oni se lidí bojí víc a straní se jich“ tady opravdu nebyla na místě. Bylo mi řečeno, že párkrát se to stalo, ale psi začnou včas štěkat a odeženou ho. Tak fajn. Zbytek procházky jsem se už jen kochala tou krásnou nedotknutou přírodou. Další průběh mého pobytu tady mám trochu rozmazaný, protože tetička měla výborné víno… Co vám budu popisovat…

 

Jarunka, má sestřenka mě po svém příjezdu uvítala s otevřenou náručí. Jeli jsme k ní domů, cesta trvala asi hodinu, ale ta už mě nechávala klidnou. Silnice a vše ostatní jsem již znala… A tak jsem držela svou americkou láhev na pití a mlčky poslouchala country písně v rádiu. Doma bych si to asi v životě nenaladila, ale tady mě to prostě bavilo. Večer jsme jeli do části Seattlu podél pobřeží. Šli jsme po chodníku kolem restaurací a tam ty obrovské porce jídel. Mexikánci, černoši nebo jiní bylo to jedno, prostě Amerika. A před vchodem do restaurací fronty. Podivovala jsem se, proč je baví stát frontu, proč prostě nejdou do jiné? Sestřenka mi řekla, protože tahle je vyhlášená a oni si chtějí dát jídlo tam. A nejlepší bylo, ti lidé neměli vůbec otrávené výrazy. Kecali, bavili se, a to že stojí ve frontě je nijak netrápilo. To my Češi to máme zřejmě zakořeněné z dob dávných, že stání ve frontě je prostě děs. Rozhodli jsme se spolu s Jarčiným přítelem, že zajdeme do mexické. Já na mexické kuchyni nikdy nebyla. Vyfasovali jsme jakýsi přístroj. Vypadal jak elektrický paralizér, jen měl na sobě číslo. Váhala jsem, zda dělat, že vím o co se jedná nebo se zeptat, ale nedalo mi to. Prý až se uvolní místo, zapípá to a my můžeme dorazit. Dosah to má asi míli, takže nemusíte stát frontu a můžete se jít projít. My se rozhodli usídlit na baru a počkat. Má první Margarita a bylo mi fajn. Stále jsem si říkala, že jsem v Americe a že to snad ani není možné. První otázka barmanky, zda může vidět mé „ajdý“ to je krása, říkala jsem si a vytahovala pas… Ameriko, žehnám ti, tady mě máš a syp to na mě! Je pravda, že po následujících pár týdnů se tato otázka trochu zprotivila, protože jí slyšíte na každém rohu, když chcete pití a je jedno na kolik vypadáte, ale jako místní nováček to prostě beru jinak… Jídlo naprostý odvaz, nemám co bych vytkla. V každé restauraci dostáváte automaticky sklenici vody, kterou vám stále dolévají. Já prohodila nahlas. Zadarmo? Vážně? Ano prosím, děkuji, chutná grandiózně tahle americká voda z kohoutku. Ještě aby ne, když je zadarmo, že? Po večeři procházka a já měla co dělat abych nekoukala na ty lidi v obrovských autech s hlasitě hrající muzikou z oken, jako blázen. Budu se opakovat, ale připadala jsem jsi na tom pobřeží jak v americkém klipu nějakého rapera. Dobře, pravdou je, že nejsem zrovna vzhledově typem pro tyto klipy, nicméně v Americe si můžete hrát na co chcete a nikdo se nepodivuje, tak co by ne…A tak jsem si šla plouživým krokem po pobřeží, koukala na různé skupinky lidí, tvářila se děsně důležitě a foťák skoro nevyndala. Raději jsem vždy poprosila Jarču ať mě nenápadně vyfotí mobilem. Ten den jsem usínala s pocitem, že jsem objevila svět.

 

Další den mě sestřenka vytáhla do města. Kašlu na popis města, není místo! Mám jen jedno slovo. Goodwill. To je ráj, má modla. Ráj pro všechny co nemohou chodit do drahých butiků a přesto chtějí krásné oblečení. Je to americký secondhand, ale ta úroveň oproti našemu? Princip, kdy Američané přinesou naprosto vše čeho se chtějí zbavit od oblečení po spotřebiče, věnují to Goodwillu a jeho majitel jde a prodává to za hubičku, je prostě nesmírný podnikatelský záměr. Cílem je, zaměstnat sociálně slabší a hned je z toho charita. A věřte mi, já tam nechala hodně, ale hodně peněz pro tuto řekněme charitu. A to že jsem si s sebou odtud nesla obrovskou igelitku věcí? Čert to vem, klidně si připlatím další kufr při odletu, tohle tu nemůžu nechat bez povšimnutí. Po dvou hodinách přebírání, zkoušení, váhání jsem si byla téměř jistá, že tady nejsem naposled. A když mi Jarunka řekla, že tohle místo je v každém městě, hned jsem si spočítala kolik jich asi potkáme na našem několikadenním tripu autem. Bylo mi krásně z té představy. Myslím, že jsem v tu chvíli pochopila, proč měl Skrblík v očích dolárky. Já tam jistě měla odraz vstupního nápisu Goodwill. Zatím se mi tady ták líbí. Může se vám to zdát povrchní, jen pro nějaké hadry, ale najít tepláky Nike neonošené a za 4 dolary? Nezlobte se na mě, to nemůže nikoho nechat klidným… Co na to říct závěrem? Bůh ochraňuj Ameriku a já žehnám Goodwillu…