II. Amerika, aneb všechno je tak jiné...

16.08.2013 07:10

Když se mi přes nervózní drkotání zubů a koktání u velice přísného celníka podařilo projít kontrolou, začal mi nový svět. Celník, který se nenechal obměkčit ani úsměvem, který mi záhy zmrznul, když jsem se o to jen pokusila, mě zcela odzbrojil. A to otázkou, kolik mám s sebou karet a kolik peněz. Hrdě jsem řekla, ano mám a dokonce dvě karty, později jsem měla pochopit, že myslel kreditky, což nemám. S sebou mám tisíc dolarů. Má sebejistota neznala mezí, připadala jsem si bohatá, ale po pár dnech jsem měla zjistit, že to kapesné, ta almužnička co jsem si s sebou přivezla, mi opravdu stačit nebude… Přes psí kontrolu jsem také prošla i když po pravdě bála jsem se, že mi roztomilý psíček vyčmuchá ty tatranky co vezu v kufru, ale ani neštěkl. Kdo by v Seattlu čekal na východ z letiště, jak u nás v Praze, marně by hledal. Došla jsem k proskleným dveřím, které se neotvírali, já se panicky rozhlížela. Cože, zase další zádrhel? Opět nejsem vhodná pro vstup nebo co je za problém? Pomyslela jsem si, že až přijedu do česka budu vděčná i za volný vstup na veřejné záchodky, kde jednoduše projdu bez ptaní… Tady jsem se dostávala do menší depky, co je se mnou špatně… Za chvíli přijelo něco jako metro, lidé nastoupili a já tedy oddaně také. Pár minut a hurá šipka exit. Tetička mě čekala s otevřenou náručí na letišti. Bylo veliké vedro, a tak jsem od ní dostala nádobu s vodou, takovou tu přenosnou. Prý, kdo jí tu nemá, není Američan. Fajn, já jsem, aspoň pro následující 3 týdny…

 

Vyjely jsme z pozemních garáží a teda páni, to bylo věcí. Na silnicích tam mají speciální pruh na levé straně. A v tom pruhu je znak, podobný, no řekněme ehm… no je to takový kosočtverec. Prý je to proto, že v tomto pruhu mohou jezdit auta, kde jsou více jak dva lidé, takový rychlostní pruh, protože v Americe jsou velice často zácpy. Většina lidí jezdí do práce autem, každý tam má auto a aby omezili provoz, chtějí lidi donutit jezdit hromadně. No vzhledem ke skutečnosti, že jsme v této lajně jely jen my a vpravo se tři pruhy couraly, si myslím, že to moc velký dojem na Američany neudělalo. A stát v trafficu, jak tomu říkají je tak nějak svým způsobem baví. Rozhlížela jsem se po okolí a i když to byla jen a pouze silnice, stejně mi všechno přišlo jiné, filmové. Značka na rychlost, informační tabule, cedule s počtem mílí. Teta najednou začala odbočovat doprava, ale na semaforu byla červená! Já, této červená!! A ona s klidnou tváří, jé to nevíš? Když je červená a odbočuješ doprava, tak můžeš klidně jet, když nic nejede. Můj život, který se mi už začal promítat se zastavil údivem. Vše bylo tak hezky nové. Když jsme tedy bezpečně odbočily do obydlené části, nedokážete si představit, jakou jsem měla radost, když jsem u baráku viděla mě známou ceduli z filmů, FOR SALE. Měla jsem co dělat, abych nevytáhla foťák a nezačala zběsile fotit. Typická ulice s domy po obou stranách s neoplocenými zahrádkami a malými chodníčky. Řeknu vám, člověk by neřekl, že vám z kousku betonu mezi trávou poposkočí srdíčko. Jenže, když se objevíte tam, co do svých 25 let vidíte jen v televizi, těžko se tomu věří a neprožívá. Vešly jsme do domu mé sestřenky a můj dojem? Sporák? Obrovský! Lednice? Obrovská! Pračka? Obrovská? To co u nás je jako standardní tak tady by asi bylo jako hračka pro panenky…

 

Když jsem usoudila, že mé podivování se nad každým čudlíkem a svítidlem už asi tetičku nebaví, rychle jsem se převlékla a jely jsme nakoupit… Samozřejmě jsme jely dalších několik mil, vše je tu hodně vzdálené. Vešla jsem do svého prvního amerického supermarketu. Nikdy v životě jsem neviděla tak obrovský pytlík chipsů. U nás prodávají velké a malé sáčky, ale tady to naše velké balení by bylo spíše takové roztomile kabelkové. Tomu se říká rodinné balení. Držela jsem ten pytlík v ruce s otevřenou pusou. Kolemjdoucí Američan se na mě s úsměvem podíval. Dle mého fanatického výrazu si myslel, že jsem na klíčkové dietě, ale očividně mi to moc nezabírá, když se tu mazlím s pytlíkem chipsů….Co s pytlíkem, to byl jednoduše obrovský pytel!!! I když si odmyslím ten nahuštěný vzduch, stejně to bylo velké množství. Byla jsem jak malá holka v hračkárně, protože každá druhá věc, kterou jsem viděla mi přišla fantastická. A v duchu jsem si asi stokrát řekla, jé to znám z filmů, jen tentokrát jsem zachovala kamennou tvář, že mě to vůbec neudivuje, protože mám svou láhev na pití a tudíž jsem Američanka… Myslím, že jako Američanka jsem vypadala stejně, jak když malá holka jde s kočárkem, v něm mladšího brášku a myslí si, že vypadá, že je to dítě její, a tak se tváří jako hrdá starostlivá maminka… Tak asi tak věrohodně jsem mohla vypadat. Jak jsem procházela uličkami, můj zrak se zaměřil na lednici. Tam totiž stály obrovské kanistry s mlékem. Ty měly tak 5 litrů? Určitě. Tak jsem tak stála a zasněně se dívala na ten bílý kanistr a zkoušela si vzpomenout, kde v jakém filmu byl přesně takový… Možná si říkáte, že jsem blázen, když jsem byla ze všeho tak vyřízená, ale co na to říct? Vždyť i obyčejnou litrovou pet láhev na vodu jsem si přivezla jen proto, že tu samou značku jsem viděla v Sexu ve městě, jak z ní holky pijí. U kasy bylo úžasné, jak vám prodavač skládá věci do papírové tašky sám. Ne jak u nás, kdy po vás hodí igelitky, ještě jich je pro váš nákup málo a hrnou to tam takovým tempem, že vy hážete do tašky co vám přijde pod ruku. To vše takovým stylem abyste nakonec doma zjistili, že krabicí od mléka jste si roztrhli vršek jogurtu a vše je pokydané. Vyložily jsme věci do auta a já chtěla jít s košíkem na jeho stanoviště, ale teta mě zarazila, co děláš? Nech ho tady, neber lidem práci, na to tu mají lidi. A tak jsem košík odstrčila a rychle sedla do auta. Přišla jsem si jako rebel, ale dávalo to logiku. To jen my Češi jsme takoví nějací vydrezůrovaní a ti co mají tu práci, tak uremcaní, že jim jen ostatní práci přidělávají… Ještě mě máš hodně co učit Ameriko…