Bikram yoga a mých nejdelších 90 minut v životě

25.03.2015 11:54

Pamatujete si na dobu, kdy se u nás objevila bikram yoga a byl to veliký hit, něco nového, úžasně zdravého a prospěšného  a navíc něco revolučního? Tak přesně na tyhle řeči jsem se já nechala nachytat a s kamarádkou jsme si řekly, že když už chceme udělat něco pro své tělo a postavu, tak proč nezabít dvě mouchy jednou ranou. To, že to bylo mých nejdelších 90 minut v životě si dokážu i s odstupem několika měsíců přiznat a ani na minutu nezaváhat.

Yoga, která spočívá v 90 minutách cvičení ve vyhřátém sále na 42 stupňů nezní až tak děsivě. Do té doby jsem byla zvyklá na power yogu a naivně si říkala, že příjemné teploučko tomu jen přidá na prožitku. Když jsem před vstupem do sálu viděla, že jsou mezi námi i chlapi, říkala jsem si, no teda to musí být hit, když je tu i opačné pohlaví. To že budu opačné pohlaví po následujících 90 minut proklínat a nesnášet jsem ještě netušila.

 

Hlouček nedočkavých cvičenek spolu s námi stál před sálem a čekali jsme na cvičitelku. Přišla nás vpustit do sálu taková drobná a hubená cvičitelka, což podotýkám je více než motivující, protože nikdo nechce jít cvičit ke kdejaké boubelíně. Ono to totiž potom vypadá stejně věrohodně, jako kdyby vám v reklamě na hustější kštici dělali reklamu lebkouni a chválili, jak je to nesmírně účinná kúra. Takže jsem vešla do sálu, ještě je nutno podotknout, že na tuhle hodinu jsme si přivstaly a šly už od 7 hodin ráno. Nejdřív jsem dostala hroznou ránu od vysoké teploty v sále a poté, což je pro mě mnohem horší, strašlivý zápach. Pomyslela jsem si jen, jak může být před první hodinou tady takový zápach a co teprve přijít na odpolední hodinu? Nedal se popsat, ale vzhledem k tomu, že v celém sále se rozprostíral koberec, tak jsem si nechtěla domyslet, jak je to cítit v nižších polohách. Jenže to jsem v tu chvíli netušila, že o pár minut později, mě mezi tímhle provoněným koberečkem a mým nosem budou dělit milimetry a možná jen podložka. Stouply jsme si do zadní řady, cvičitelka řekla něco málo o sobě o bikram yoze, jejím zakladateli a celou tu dobu po každé větě opakovala, hlavně moc nepijte. V tu chvíli, jak to řekla, jsem se měla nutkání napít, protože jsem si řekla, že před cvičením to určitě nevadí, jenže ten pohled co na mě cvičitelka uvrhla byl tak výrazný, že jsem s těží polkla poslední lok a odhodila flašku v dál, jako kdyby u mě byla omylem.

 

A bylo to tady, první pozice, první supění, těžké dýchání. „Sakra tohle vůbec není jako power yoga!“ Znělo mi v hlavě. Navíc ten chlap vedle mě, kterého jsem před vstupem tak obdivovala, že jako jeden z mála chodí na takové cvičení, strašně nahlas vyfukoval vzduch z plic. Koukala jsem se na svou kamarádku a párkrát se jí pokusila něco říct, jenže cvičitelka mezi nás přišla a jako pani profesorka nás pokárala, že se máme soustředit na pozice a jejich dýchání a kdybychom něco nevěděly, máme se obrátit na ní. Příštích pár minut jsem se odvážila na kamarádku vrhat jen zoufalé pohledy. Přišla pauza na pití, ale viděla jsem cvičitelku, jak nás všechny pozoruje, ať si dáme opravdu jen malý lok a nezatěžujeme tělo velkým množstvím tekutin. Musela jsem se napít víc, žíznila jsem jako pes, ale cvičitelka nahlas řekla, ať přestaneme s tím pitím. Chtěla jsem v pauze prohodit pár slov ke kamarádce, něco ve smyslu, že chcípám a jak je na tom ona, protože jsem v té agonii nechtěla být sama, ale opět jsem jen uslyšela káravě: „Tak a poprosím vás na podložky, nemluvit.“ Malá a tak hustá mě napadlo, když jsem si představovala jak po té cvičitelce vrhám láhev vody. Začala jsem se rozhlížet po sále, na zápach jsem si už zvykla, což bylo víc než děsivé při představě co mi probíhá plícemi a ještě navíc tak zhluboka, jak nás cvičitelka nabádá. Po chvíli rozhlížení jsem to uviděla. Za mnou byly hodiny a oni ukazovaly teprve 20 minut od začátku, což znamenalo ještě 70 minut tohohle utrpení a smradu. Mé zoufalství se dalo krájet stejně jako vzduch v místnosti, jenže ještě větší šok byl následně. Přede mnou na zdi visely v řadě různé yogové pozice a já si naivně ze začátku myslela, že se jedná o dekoraci, ale pak mi to docvaklo. Nejen, že to byla přesně pozice po pozici, ale co bylo nejhorší zjištění, že naše aktuálně cvičená pozice nebyla ani za polovinou celé řady, ale byla skoro na úplném začátku! Uklidňovala jsem se myšlenkou, že je to na přeskáčku, ale po následující pozici mi došlo, že bohužel není. Myslím, že objev výčtu pozic byl pro mě mnohem zdrcující než pomalu odbíjející hodiny na které koukáte bez přestání. Pozice byly strašně dlouhé a přímo zdrcující bylo, když pán vedle mě rozpažil, prodýchával svou pozici velice intenzivně a co víc, z rozpažených rukou mu odkapával pot přímo na ten koberec tak, že vytvořil mokré místo.

Chtěla jsem se se svým zděšením podělit se svou kamarádkou, ale marně, byla jsem tím gestapákem vpředu převlečeného za cvičitelku napomenuta pohledem a zasyčením. Minuty se vlekly a já se už nedokázala uvolnit, ani jednu pozici procítit a co hůř, bála jsem se jakkoli rozpažit nebo rozkročit jen abych se nedotkla toho koberce nebo snad toho mokrého pána vedle. Bylo mi horko, měla jsem žízeň a ten čas tak pomalu ubíhal.

Do konce hodiny jsme už cvičila v jakési apatii, rudá, zpocená a neschopná slova. Když zaznělo poděkování a rozloučení vypadly jsme z místnosti tak rychle, že ta rána čerstvého vzduchu byla omračující, ale krásná a osvobozující. Po tomhle zážitku, jsme si uvědomily, že to určitě není pro nás a šly se nasnídat do mekáče. Jsou tací, co si tuhle yogu nemohou vynachválit, ale já vím, že po každé když někdo vysloví slovo Bikram yoga hrne se mi z pusy jen jedno. „Tam už mě nikdy nikdo neuvidí!“ Tohle trauma už mi nikdo neodpáře.