Běž Foreste! Běž! Tak to mě napadne, když se jedná o běh a navíc ten můj!

12.03.2015 08:46

Tak i na mě došlo. Nátlak okolí a nátlak televize mě donutil zapřemýšlet, překonat své já a přimět své tělo pustit se do běhání. Samozřejmě postup začátečníka je jasný. Jen podotýkám, že proces od první myšlenky, že bych také mohla začít běhat, až po první vykročení z domovních dveří trval něco kolem půl roku. A jaké byly fáze odhodlávání?

Takže to máte tak, nejdřív je potřeba udělat průzkum okolí, takže když s otevřenou pusou zjistíte, že běhá víc jak polovina vašich známých, začínáte se cítit trochu nejistě v tom, kdo z vás vlastně není normální. Po několika otázkách, zda je to baví a zda jim to něco dává, jsem se sama uvedla do pozice naprostého debila, že ještě neběhám, když je to něco naprosto úžasného. A navíc, když jít běhat nemůžou tak se u nich projevuje jakási podrážděnost a nervozita. Bože co je na tom tak úžasného, když chcete vyplivnout plíce a umřít hned za rohem? Aspoň takto jsem to měla zažité já jako svůj traumatický zážitek ze školního sporťáku, kde se náš pan profesor zhlédnul v knize od Rigbyho „Pahorek“. Tu knihu jsem si pak musela opravdu přečíst, protože jsem si chtěla spravit sebevědomí, že aspoň nějaký ten pahorek jsem schopná zvládnout i když je jen v knize a když v realitě jsem totálně selhala. Cíl pana profesora byl jasný, vybral si v lese kopec a my jsme měli 12 minut běhat nahoru dolů. Po pěti minutách se mi začínaly objevovat místo stromů žlutá světýlka, obličeje spolužáků jsem přestávala rozeznávat a ti co byly rychlejší než já jsem ještě stíhala proklínat. Z tohohle zážitku jsem si neodnesla nic jiného, než neskonalý odpor k běhání, který ve mně zanechal fobii stejně velikou, jako jediná lekce Bikram jogy, z které mám osypky ještě teď, ale o tom až jindy.

 

Takže to byl můj průzkum po známých. Teď internet, kde máte rady, jak běhat v čem a hlavně postup. To zabere také nějaký ten týden, protože ne vždy, když jste u internetu si vzpomenete na běhání. Zaujala mě pasáž o výběru bot, protože co si budeme povídat, jsem jen ženská, která se chce líbit. Ale proces nakoupení luxusního běžeckého oblečení s tím, že až poté je člověk připraven běhat jsem vynechala s myšlenkou, že se to časem doladí. Dámy mi dají za pravdu, že každá si prošla fází předsevzetí začít sportovat, které vždy ztroskotá hned po nákupu sportovního oblečení vychytaného do nejmenších detailů. Jen škoda, že energie vložená do přípravy není přímo úměrná se samotnou sportovní aktivitou. K té většinou dojde jen zřídka. Nicméně ke svým genetickým defektům na noze, jako je široký nárt, plochá noha jak příčně tak podélně, velikost, jsem usoudila, že správná obuv je v mém případě víc než nutná. Takže po čtvrt roce, kdy jsem v duchu stále lamentovala s myšlenkou jít běhat, jsem nakonec zašla do běžeckého obchodu, kde mi nohu změřili na páse a na podložce zatížení. Stejně jako většina ženských i já měla boty před vybrané. Takové ty výrazně barevné co na vás koukají z každého sportovního billboardu a co víc, té dámě na něm tak moc sluší, že si jen říkáte, to běhání mi půjde samo. Jenže poté co jsem se podívala na kamerový záznam svého běhu na páse na boso, kde vás kamera zabírá z pohledu od achilovek, se mi začal ten billboard s krásnými botami trochu mlžit. Zjistila jsem, že asi nikdy nemůžu na pláži předvádět sexy běh ve stylu Pobřežní hlídka, protože ten pohled co se každému naskýtá na můj „vyviklaný platfus“ je asi stejně sexy jako umývání záchodové mísy v krajce.

 

Tím pohledem jsem byla zdrcená. Z mého pohledu shora to byl strašný pohled, ale tenhle ze zadu? Uvědomila jsem si, že správná obuv je na místě, pokud nechci skončit ve stáří na vozíku se zničenými zády a klouby. V obchodě jsem plaše ukázala na boty, co by se mi případně líbily, jenže prodavač se na mě podíval a krutě, ač nerad řekl: „Tohle ale nejsou boty vhodné na vaší nohu.“ Před očima se mi jen mihla běžící postavička modelky z billboardu, jak na mě ukazuje zdvižený prostředníček a běží dál. Začal mi nosit modely, které nejen, že se mi nelíbily, ale ještě byly o číslo větší, což při mé noze o velikosti 41 značně zužovalo výběr dámských bot a o jejich atraktivitě se nedá mluvit už vůbec. Protože když se podíváte na botu velikosti 39 nebo 42, tak je to sakra rozdíl na vzhledu, byť je ta bota identická. Jenže o číslo větší být při běhu prý musí, nedá se svítit. Dobrá, nakonec jsem si vybrala to nejmenší zlo a chlácholila se tím, že jsou přeci taky hezky růžovo-fialové a že to vykompenzuji aspoň tím oblečením. A po pravdě, nejsou tak hrozné, dokonce se mi už i líbí. 14 dní uběhlo, já měla boty a nadešel den D. Můj první běh, odhodlaně jsem vylítla z baráku, následoval přechod na rušné křižovatce a já si říkala, že aspoň přes ten přechod musím přeběhnout jako hvězda, když už na mě koukají ti řidiči a navíc, musím vypadat jako profesionál. Každý si chce užít pár vteřin slávy. Tak jsem vyběhla, tvářila se děsně důležitě, poslouchala hudbu a v duchu si říkala, že to není tak špatný. Za minutu, co jsem vběhla do lesa, jsem se s funěním zastavila, chlácholila se dýchej, dýchej a před chodci dělala, jak se protahuji. Můj styl běhu vypadal chvíli chůze, chvíli běh, pak spíš chůze a vůbec běh a poté už jen chůze. Po 45 minutách jsem došla domů, zpocená a uspokojená, že jsem překonala sama sebe a že se mi v hlavně nehonila myšlenka, že už nikdy víc, ale naopak co za dobrou muziku si dám do mobilu a jakou běhací aplikaci si nainstaluji. Tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží…

 

https://zeniskova.blog.idnes.cz/c/453300/bez-foreste-bez-tak-to-me-napadne-kdyz-se-jedna-o-beh-a-navic-ten-muj.html