9.3.2016

20.09.2016 14:50

Dnešek byl klidný. Ani jednou jsem nebrečela z té představy, že odchází. Kouká se na mě a já v ní vidím to štěňátko, které žebrá o jídlo, chce si hrát nebo jen přijde za vámi do koupelny nebo na záchod aby byla u vás. V noci mě dvakrát vzbudila. Nehudrovala jsem, vstala a šla s ní ven i přesto, že to bylo ve dvě ráno. Ještě před pár lety bych jí možná zahnala do pelíšku, ať mi dá ještě chviličku, ale ne teď. Nechápu, jak to dokáže, že i z toho nejtvrdšího spánku mě dokáže probudit. Mě, kterou nevzbudí hromobití, dělobuchy, kroupy, hlasité chrápání, prostě spím tvrdě, najednou stačí její pohled. Jen sedí a hypnotizuje mě. Nevydává žádný zvuk nic a já z ničeho nic otevřu oči a vidím, jak na mě upřeně kouká. Je to neskutečná telepatie, kterou asi nikdy nepochopím, ale funguje. Když vstanu, začne kroutit ocasem a okusuje mi špičky nohou asi na znamení, že je ráda, že jsem vstala. Jak přijdeme z venku, automaticky jde zase do pelíšku a usíná…

Několikrát jsem se v práci vyděsila, protože jsem slyšela jak Sárka upadla. Neposlechly jí nohy, ale hned vstala a šla dál. Ale ve mně se v tu chvíli krve nedořezal a napadlo mě, že už je to tady. A pak přijde strašná úleva. Pozoruji se, že když spí a zrovna nahlas nechrupe, jak se otáčím a koukám, jestli se jí hýbe hrudník. Stále má chuť k jídlu a dokonce si zkoušela hrát, ale já jí stále hlídám. I přesto byla dnes skvělá. Třeba ten nádor neporoste, třeba se doktorka spletla, třeba tu bude ještě několik let…
…Třeba jsem hrozně naivní…