8.3.2016

20.09.2016 14:45

Několikrát za noc jsem se probudila a Sáru pozorovala. Jak dlouho budu cítit její vůni, jak dlouho budu slyšet její dech. Ráno proběhlo jako pokaždé. Jen s výjimkou, že se vyčůrala na koberec v kuchyni. Absolutně mi to nevadí, potřebovala, tak co by to držela. Navíc koberec tam je jen pro ní aby jí to neklouzalo, když jde k miskám. Dojely jsme do práce, ona byla opět ráda, že už mohla z auta ven. Jen doufám, že ty cesty do práce jí nepřitěžují, stres z auta má celý život, ale doma jí nechávat jen kvůli tomu nebudu. V práci dostala misku a jak jí snědla, začala se spokojeně válet po koberci. V tu chvíli neexistoval žádný nádor, žádný problém, jen já a Sára a já si to takhle chtěla v hlavě udržet. V tu chvíli byla naprosto v pořádku…

V práci se nemůžu soustředit. Sáře jsem do kanceláře včera koupila nový pelíšek, hezky vypolstrovaný, ne ten hadr bez molitanu co měla doteď. Říkala jsem si, že do práce ten starý pelíšek užije. Proboha co jsem si myslela. Teď na ní koukám, jak si hoví na novém, ale jak dlouho si ho užije. Sama sobě nadávám, proč jsem ho nekoupila dřív. Na co jsem čekala? Až omládne?!! Nafackovala bych si. Hlavně za myšlenky co se mi honí hlavou. Představuji si, až tu nebude a pak se zarazím a řeknu si, ale ona tu ještě je, tak co jí už pohřbíváš. Přivoláváš si to… A znovu bych si nafackovala, jsem nemožná! Třeba to vůbec neporoste a ona tu ještě minimálně rok bude a já budu vypadat jako hysterka. To chceš celý rok, každý den probrečet a bát se, kdy to přijde? Říkám sama sobě. Nechci a do očí se mi hrne další příval slz, když píšu tyhle řádky. Nesmím nic dát znát, ona to ze mě vycítí. Sakra snažím se, ale nejde to…Sáro, promiň, jsem prostě slaboch, co si bez tebe nedokáže představit den a nevím jak to překonat a být silná…