8.3.2016

20.09.2016 14:47

Když nikdo nebyl v kanceláři, regulérně jsem si lehla k Sáře na zem. Spala, pochrupávala s každým nádechem a výdechem. Koukala jsem na ní, jak oddechuje, dokud jí zřejmě neprobudil můj pach. Zahýbala nosem, zavětřila a otevřela oči. Koukala na mě. Nehnula se, nezvedla hlavu, jen koukala a za chvíli pomalu oči zase zavírala ke spánku. Je jí dobře? Nemá bolesti? Poznám to? 

Seděla jsem u počítače a za zády slyšela, jak leží a zrychleně dýchá. Bolí mě to, protože s každým takovým nádechem si představuji, jak se ten nádor v její hrudi roztahuje a já ho nemám jak zneškodnit…Sleduji sama sebe, jak často hlídám, jestli Sára vůbec dýchá, když kolem ní projdu a ona spí. Přemýšlela jsem o tom velmi často a moc bych jí přála odejít ve spánku. Ona si to zaslouží. Za to co pro mě za tolik let udělala. Nikdy mi neřekla ani slovo, ale vždycky dokázala přijít ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Lehla si u mě, olízla mi slzičky a já věděla, že jsme tým. Lidé přicházejí a odcházejí, ale ona zůstávala a nechtěla za to nic jiného, než plnou misku jídla, vody, pohlazení a vyvenčení. Co je to v porovnání s tím, kolik toho za celý život pro mě udělala ona… Teď se karta obrátila, ona potřebuje mě víc, než kdy jindy a já jí to musím vracet, jak to jen jde...