30.9.2016 JE KONEC

18.11.2016 11:13

Opustila jsi mě. 

Když jsem u toho nebyla, když jsem byla tak daleko abych se nemohla vrátit a přemlouvat tě ať tu se mnou zůstaneš, protože, ano přesně tohle bych dělala i když jsem tvrdila, že ne. Proto jsi počkala až s tebou nebudu, až tě nechám u babičky a odjedu daleko, až do Mnichova za příbuznými. Včera jsem tam dorazila a večer mi babička volá,že jsi se zhoršila, blbě chodíš, padáš, oddechuješ a pak si jen ležela, nevnímala, jen se třásla. Odvezli tě na veterinu a doktorka mi po telefonu řekla, že máš epileptický záchvat, tělíčko je v permanentní křeči, takže jsi dostala sedativa aby ses zastavila. Domluvily jsme se s doktorkou, že ti dáme šanci, že ti dáme 24hodin a postupně budeme sedativa snižovat a pokud se znovu dostaví záchvat, je konec. Zůstala jsi tam přes noc a já ranním autobusem v 7h vyrazila směr Praha. 

Tím děkuji své kamarádce Anetě, která mě vyzvedla na nádraží, jela se mnou domů pro auto a vyrazily jsme k babičce do Liberce. Bez ní bych dnešek neustála. S doktorkou jsme byly domluvené, že pokud se to zhorší zavolá mi a budeme řešit co dál a protože nevolala,měla jsem naději, že je vše ok, že na mě čekáš, ale tys to tak asi nechtěla. 10 km od tebe mi zavolali, když jsem viděla libereckou pevnou linku, srdce se mi zastavilo a od té doby se mi zhroutil svět. Řekli mi, že jsi se zhoršila, rapidně a než jsem dojela, už jsi tu nebyla. Stála jsem ve dveřích ordinace a dívala se na tebe, jak tam ležíš bezvládně pochopila jsem, že jsme prohrály. Ty a hlavně já. Ty boj o život, pokud jsi vůbec bojovala a já boj o tebe...

Vlastníma rukama jsem ti vykopala hrobeček u babičky na zahradě, tak jak jsem se děsila toho, že pokud se to stane doma, budu tě muset 100km převážet, to pominulo. Vyřešila jsi to po svém. Jen tě prosím, odpusť mi,že jsem tady nebyla. I když stále mám pocit, že jsi to tak chtěla a možná se jen snažím uklidňovat. Netrápila ses. Odešla si pokojně a to je to co sis zasloužila. Sedím tu a pláču. Sama se zapálenou svíčkou, koukám na tvou misku s vodou, ze které jsi před pár dny pila. Čuchám podložku na které jsi lehávala, protože voní tebou a každou chvíli čekám, kdy se přišouráš z předsíně a vykoukneš na mě zpoza rohu...Jenže už nevykoukneš, nebudeš cinkat miskou, nebudeš si snažit hrát i když tě sotva nožičky držely. Jsi moje hrdinka a stále budeš. Bolest se utlumí, ale jen těžko pomine. Loučím se, ale nikdy se tě nevzdám...17 let a 3 měsíce jsi mi byla oporou, parťačkou a mou chlupatou holčičkou...Je vůbec možné pochopit a smířit se.. Nikdy. Koukám na věci co tu po tobě zůstaly a bojím se je dát pryč, protože pak by to bylo až moc reálné... Sáro...za vše ti děkuju....Lidé mi z života odcházejí a přicházejí, ale ty jsi zůstala do posledního dechu.....................

Děkuju i všem mým čtenářům..... *** KONEC ***