3.5.2016

20.09.2016 15:15

Byla jsi týden u mé babičky a dědy. Když jsme přijely, zdálo se mi, že jsi tam spokojenější, žádné schody, ven na zahradu jdeš kdy si vzpomeneš, takže jsem s klidnějším svědomím odjížděla. Jela jsem do Amstru, ale každý den zjišťovala, zda jsi v pořádku. Prý tě v noci děda šel hledat s baterkou po zahradě, protože si nereagovala na zavolání ani tleskání. Našel tě, jak stojíš v rohu zahrady čelem ke kompostu a nevíš kudy kam. To se nám stává i v noci doma.
Jak jsem se vrátila a viděla jsem tě, nestačila jsem se divit. Tvoje chůze se zhoršila, více padáš a celkově jsi zestárla. Co takový týden udělá. Nebo jsem to možná předtím vidět nechtěla. Ale stále bojujeme. Nicméně děda už se tě hlídat bojí. Mají z toho nervy. Chápu je. Takže teď už bez sebe nemůžeme udělat ani krok a mě napadlo, jak asi dlouho? Visí to nad námi jak černý mrak a tahle nejistota je šílená.
Někdy mě napadne myšlenka kdy už? Nechci to přivolávat, bojím se toho a mám vztek, že mě takové myšlenky přepadávají.... Protože si to bez tebe nedokážu představit, ale nedokážu se od toho odpoutat...