3.10.2016

18.11.2016 11:15

Myslela jsem, že už sem nenapíšu, protože není co, ale nejde to. Musím to ze sebe dostat, jinak mi pukne hruď. Nejsi tu. Sedím v práci, koukám za sebe na místo, kde jsi měla pelíšek, kde jsi pokojně spala a nejsi tu. Ráno, když jsem šla k autu, už jsi se nešourala vyklepaná za mnou, protože jsi bytostně nesnášela jízdu autem a lidé, co kolem tebe chodili, si mysleli, kdo ví, jak nejsi týraný pes. Seděla jsem v autě, než jsem dostala odvahu nastartovat a rozjet se. Neslyšela jsem tě hlasitě dýchat. Musela jsem si pustit muziku tak nahlas, že mě drnčelo v uších, ale musela jsem. Nemohla jsem snést tu prázdnotu v autě a vědomí, že takhle hlasitě muziku bych si s tebou v životě nepustila. Nemůžu ani jít s košem, protože jsem na dvůr několikrát denně chodila s tebou a mám před očima, jak jsi se šourala chodbou na venčení. Poleví tahle bolest někdy? Dokážu udělat krok a fungovat v každodenní činnosti tak, aby mi to netrhalo srdce? Jsou to tři dny a já mám chuť řvát. Dobrý, tak jsme si to zkusili a teď mi jí zas vraťte zpátky....

Co budu dělat, až ta podložka doma přestane vonět tebou?? Je to jak inhalátor, jdu kolem, čichnu a jdu fungovat dál. Bojím se, že zapomenu, jaké to bylo držet tě v náručí, usínat a z postele koukat na tebe do pelíšku, jak už spíš..bojím se, že brečím málo, protože si to zasloužíš víc, bojím se každého momentu, kdy přijde vzpomínka na tebe...bojím se, že to nikdy nepřestane bolet takhle moc....