20.5.2016

20.09.2016 15:16

Už jsme zůstaly samy. Už mi tě nikdo nechce hlídat. Bojí se, že se ti něco stane, když tu já nebudu, což je pochopitelné. V noci chodíme jednou nebo dvakrát ven, už tolik nevydržíš, ale stále jsi moc šikovná, že si řekneš. Když se vracím domů a ty tam na mě čekáš, vidím, jak se mě snažíš vítat tak jako dřív, ale to tělo tě prostě neposlouchá. Chceš se obrátit na záda, ale nepřekulíš se, takže většinou se jen plácneš na bok a vrtíš ocasem. Strašně se zadýcháváš. Stále ale nemám pocit, že bys trpěla. Furt mám v hlavě strašlivou myšlenku, za kterou se stydím, ale nemůžu si pomoct. Když se na tebe tak někdy zadívám, probleskne mi hlavou otázka, kdy už umřeš? A pak se za ní hned stydím. Není to proto, že bych tě už nechtěla, prosím nemysli si to, ale zžírá mě ta nejistota, nevědomost, že člověk víc než kdy jindy ví, že to přijde, ale ten pocit, že neví kdy. Vyčítám si, že mě to vůbec napadá, ale nejde mi se od toho odprostit. Užívám si každý den, opravdu ale jsem vzteklá, když vím co mě jednoho dne čeká za rozhodnutí.... Jsou chvíle, kdy třeba odcházím a ty ležíš a koukáš na mě, už ani nezvedneš hlavu, jen máš otevřené oči, což mě děsí a vždy kontroluji dech. Včera jsi v práci šla a padala jsi do strany, pak to přešlo, ale napadlo mě, už je to tady? Uklidňuji se, že dokud jíš, je vše v normálu. 
Jeden večer jsi přišla a lehla sis k mé posteli, neberu tě nahoru, protože sama neseskočíš a ty už se ani nesnažíš dostat do postele. Lehla sis u mě a rychle dýchala, já tě hladila a děkovala ti, za to že tě mám, za vše co jsi pro mě za těch 17 let udělala už jenom tím, že jsi tam byla a i když jsem ti několikrát říkala, že tě nepustím, tak pokud to tak budeš cítit, můžeš odejít. Nemusíš tu zuby nehty se mnou být a pokud to půjde, budu tu do poslední chvíle s tebou, to ti slibuju, tak jako ty jsi tu vždy byla se mnou...