13.4.2016

20.09.2016 15:03

Jsi stále se mnou, neopouštíš mě. I když tě pozoruji, jak se ti těžko vstává, jak se ti hůře dýchá cítím, že tu stále chceš být. Probouzíš mě po 3 hodinách na venčení. Neváhám, nepolemizuji. Přehodím kabát a jdu, protože vím, že si nevymýšlíš. Včera jsi měla horší den. Chodila jsi tak zvláštně do strany, klopýtala vpravo a pak si vždy čupla na zadek. Odpočívala jsi. Musela jsem ti zvednout zadek, na tlapky tě postavit, abychom se vůbec dostaly k výtahu. Nechci tě jen přenášet, potřebuji aby si nohy používala aby ti neochably. Teď jsme v práci, kde jsi mi před chvílí udělala bobek na koberec. Ani na chvíli jsem nepocítila vztek či rozlobenost zvlášť, když jsem viděla, jak se snažíš krčit do rohu. Chytla jsem tě do náruče a vzala tě ven. Čuchlas mi k uchu a pak mě olízla.. Já vím, ty víš....Máme se....budeme bojovat...