10.3.2016

20.09.2016 14:52

Dnes byl zvláštní den. Celé dopoledne Sárka zvláštně pochodovala a občas upadla na přední nebo zadní nožičky. Dokonce nechtěla ranní misku jídla, jako každý den. Pak si sedala ke mně a koukala na mě. Hladila jsem jí, chovala, ale byla jsem zoufalá, že nevím, co chce, co jí trápí, co mi tím chce říct. Dokonce, když jsem chodila něco kopírovat a zpátky k počítači, stále chodila za mnou. Držela se mě a já byla nervózní. Pak ulehla a dlouho dřímala…Tohle jsou momenty, kdy sama sebe proklínám, že nevím, co po mě chce, co mám dělat, že jsem marná, protože jí nerozumím a pak mě přepadne to zoufalství, když jsem bezradná teď, co budu dělat ve chvíli, až to na ní přijde. Jak pak vycítím, že už je čas, aby se netrápila. A mám na to právo? Rozhodovat o tom, kdy je její čas a kdy už jí ukončovat trápení. Možná si pomyslíte, že mám předčasně tyhle myšlenky, ale co nadělám? I když je zaháním, nemůžu se jim ubránit…

Po práci jsem jela k mojí mamce, jak jsem Sáru vypustila u dveří k mamce, bylo to neuvěřitelné. Sára mámu vítala, jak za mlada. Vrtění ocásku, snaha překulit se na záda. V tu chvíli jsem se vrátila o několik let zpět a vehnalo mi to slzy do očí. Tahle Sára, co se tu teď raduje a válí po zemi, nemůže přeci nikdy odejít. Cítím, že přecházím do vzdoru, že jí prostě odejít nenechám, nepustím jí, ale vím, že je to krátkozraké…